Nález
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2001 v plénu o návrhu III. senátu Ústavního soudu na zrušení § 272 zákona č. 141/1961 Sb. , o trestním řízení soudním (trestní řád ), ve znění pozdějších předpisů,
takto:
Ustanovení § 272
a § 276 věty čtvrté zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád
), ve znění pozdějších předpisů, se dnem 31. prosince 2001 zrušují.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou k doručení Ústavnímu soudu dne 2. srpna 2000,
se stěžovatelka E. Č. domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 16. června 2000 sp. zn. 8 To 237/2000 a rozsudku Okresního
soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 1999 sp. zn. 1 T 69/97, jimiž byla
uznána vinnou trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 trestního zákona
(dále jen "tr. zákon") a byl jí uložen peněžitý trest. Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčena
v základním právu na nedotknutelnost obydlí a základním právu
na spravedlivý proces vyplývajících z čl. 12
a čl. 36 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina").
Ze spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 1 T 69/97, jejž si Ústavní
soud vyžádal, byly
zjištěny tyto skutečnosti:
Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 1999 č. j. 1 T
69/97-17 byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem křivého obvinění
podle § 174 odst. 1
tr. zákona a podle téhož zákonného ustanovení byla odsouzena k peněžitému trestu ve výši 11 000
Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 3 měsíců a k trestu propadnutí
věci - finanční částky 1 500 Kč. Uvedeného trestného činu se
měla dopustit tím, že v dopise zaslaném Policii České republiky pod
smyšleným jménem nepravdivě obvinila policistu z přijetí úplatku.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. srpna
1999 sp. zn. 8 To 217/99 rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a)
, b)
a c) trestního řádu
(dále jen "tr. řád") zrušil a podle § 260
tr. řádu věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil zejména vadami
domovní prohlídky provedené v domě stěžovatelky, při níž byl zajištěn
důkazní materiál a která trpěla několika vadami. Ty dle názoru
soudu spočívaly v neprovedení výslechu toho, u koho se měla prohlídka
vykonat (§ 84
tr. řádu), a v neuvedení konkrétních důvodů, které k tomuto postupu vedly, dále v protokole
o konání domovní prohlídky shledal odvolací soud nedostatečnou
konkretizaci, které věci byly při domovní prohlídce vydány dobrovolně
a které byly odňaty (§ 85 odst. 3
tr. řádu). Ze všech uvedených důvodů nepovažoval Krajský soud v Plzni zajištění předmětného důkazního materiálu za zákonné. Pakliže po
provedení domovní prohlídky stěžovatelka a její obhájce potvrdili dobrovolné
vydání důkazního materiálu podle § 78 odst. 1
tr. řádu (toho, jenž byl předtím zajištěn při domovní prohlídce), došlo
tak dle názoru soudu k vydání věci, kterou stěžovatelka (obviněná v trestním řízení) ve chvíli vydání neměla ve své
dispozici, pročež ani za situace, kdyby tyto věci byly stěžovatelce
vráceny procesně perfektním způsobem, nemohl by tento postup zhojit
předchozí nezákonné získání věci důležité pro trestní řízení. Jednalo
by se tedy o obcházení zákona, o využití stavu, který byl navozen protiprávním
jednáním, tj. nezákonným provedením domovní prohlídky.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni podal ministr spravedlnosti
v neprospěch obviněné (stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem)
stížnost pro porušení zákona. Napadenému usnesení vytkl porušení
zákona v ustanoveních § 254 odst. 1
, § 258 odst. 1 písm. a)
, b) a c) a § 260
tr. řádu, a to ve prospěch obviněné. Ve stížnosti dospívá ministr spravedlnosti k závěru, dle něhož
krajským soudem uvedená pochybení v protokolaci a průběhu provedení
domovní prohlídky nebyla takového rázu, aby mohla vést k závěru o nezákonném
provedení domovní prohlídky a z toho vyplývající nezákonnosti
důkazů získaných při takto provedené domovní prohlídce.
Na podkladě uvedené stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozsudkem
ze dne 29. března 2000 sp. zn. 5 Tz 35/2000 rozhodl podle § 268 odst. 2
, § 269 odst. 2
a § 270 odst. 1
tr. řádu a za splnění podmínek podle § 272 tr. řádu tak, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna
1999 sp. zn. 8 To 217/99 byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1
, § 258 odst. 1 písm. a)
, b) a c) a § 260
tr. řádu ve prospěch obviněné E. Č. (stěžovatelky v řízení před Ústavním
soudem), uvedené usnesení zrušil a Krajskému soudu v Plzni, jako
soudu odvolacímu, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí se Nejvyšší soud v podstatě
přiklonil k názoru ministra spravedlnosti, když uvedl, že sice
došlo k určitým nedostatkům v procesním postupu při protokolaci průběhu
a výsledků domovní prohlídky, ale tyto nedostatky jsou jen formálního
rázu, lze je překlenout s přihlédnutím k dalšímu obsahu trestního
spisu, a tedy uvedená pochybení dle jeho názoru nejsou takového charakteru,
aby mohla důvodně vést k závěru o nezákonném provedení domovní
prohlídky a z toho vyplývající nezákonnosti důkazů, které byly
při takto provedené domovní prohlídce získány.
Posléze usnesením ze dne 16. června 2000 sp. zn. 8 To 237/2000 Krajský
soud v Plzni odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v
Rokycanech ze dne 22. dubna 1999 sp. zn. 1 T 69/97 zamítl.
V ústavní stížnosti je pak zejména poukazováno na porušení podmínek stanovených
pro provedení domovní prohlídky v § 84
tr. řádu a v této souvislosti polemizováno s názorem Nejvyššího soudu
týkajícím se jeho interpretace. V nezákonném provedení domovní prohlídky pak stěžovatelka
spatřuje dotčení v základním právu na nedotknutelnost obydlí
dle čl. 12 Listiny
, ve skutečnosti, že odsuzující rozsudek v trestní věci byl dle jejího
přesvědčení založen na akceptaci důkazu získaného nezákonným způsobem,
pak dotčení v základním právu na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny
.
III. senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dne 26. dubna 2001 usnesením přerušil řízení o ústavní stížnosti ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 464/2000 a předložil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí návrh na zrušení § 272 tr. řádu.
Podle § 42 odst. 3
a § 69 zákona č. 182/1993 Sb.
, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud
návrh Poslanecké sněmovně. Ve svém vyjádření předseda Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky prof. Ing. Václav Klaus, CSc., úvodem
objasňuje okolnosti přijetí předmětné zákonné úpravy. Uvádí, že institut
stížnosti pro porušení zákona byl do našeho právního řádu zaveden
v roce 1950 a později byl přejímán i do dalších trestních řádů, a to
včetně platného zákona č. 141/1961 Sb.
Předseda Poslanecké sněmovny dále upozorňuje na skutečnost, že již od
roku 1990 byly proti tomuto institutu vznášeny především v odborné literatuře
námitky, jejichž obsah byl prakticky totožný s argumenty obsaženými
v návrhu III. senátu Ústavního soudu. S přihlédnutím k obsahu
tohoto institutu se ve vyjádření v zásadě připouští, že není zcela
v souladu se zásadou rovnosti účastníků trestního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny
, neboť stížnost pro porušení zákona může podat pouze ministr spravedlnosti,
a nikoli též druhá strana trestního řízení, tj. obžalovaný. Je
poukazováno dále na opakované posuzování tohoto problému při dosavadních
novelizacích tr. řádu a uvádí se, že v současné době je i z tohoto důvodu další novelou přijato
zavedení nového mimořádného opravného prostředku - dovolání, u něhož
by byla zaručena rovnost stran trestního řízení, a že dovolání by
mělo s účinností od 1. ledna 2002 prakticky zcela nahradit stížnost
pro porušení zákona, a to včetně § 272. Vlastní institut stížnosti pro porušení zákona však zmíněnou novelou
navrhován ke zrušení není, neboť dle názoru předsedy Poslanecké sněmovny
až do přijetí rekodifikace trestního řádu
by měl řešit některé výjimečné případy, kdy eventuální pochybení nebude
napraveno dovoláním nebo jiným způsobem. Na základě výše uvedeného
se ve vyjádření konstatuje, že lze v zásadě souhlasit se zrušením § 272
tr. řádu, přičemž účinnost příslušného nálezu Ústavního soudu by však
měla být odložena alespoň do 1. ledna 2002, kdy nabude účinnosti novela trestního řádu,
popřípadě i na delší dobu, neboť v návaznosti na tento nález by měla
být pravděpodobně přijata odpovídající novela trestního řádu, zejména
pokud jde o možnost nápravy pochybení týkajících se jiných osob než
obviněného.
Předseda Poslanecké sněmovny dále potvrdil, a to v souladu s požadavky
obsaženými v § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
, že § 272
tr. řádu, ve znění pozdějších předpisů, byl schválen potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, samotný zákon (trestní řád
), jehož je toto ustanovení součástí, byl podepsán příslušnými ústavními
činiteli a řádně vyhlášen.
Podle § 42 odst. 3
a § 69 zákona č. 182/1993 Sb.
, ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud návrh i Senátu Parlamentu
České republiky. Ve svém vyjádření jeho předseda doc. JUDr. Petr
Pithart úvodem rekapituluje vývoj § 272
v tr. řádu. Uvádí, že uvedené ustanovení je součástí trestního řádu ode dne přijetí tohoto zákona Národním shromážděním, tj.
od 29. listopadu 1961, přičemž do současnosti doznalo z hlediska sledovaných
problémů spíše nevýznamné změny: v ustanovení se odráželo střídání
subjektů oprávněných k podání stížnosti - na počátku náleželo
generálnímu prokurátorovi a předsedovi Nejvyššího soudu, později vystřídal
předsedu soudu ministr spravedlnosti (dle novely tr. řádu provedené zákonem č. 149/1969 Sb.
) a po změně uskutečněné před několika lety (zákonem č. 292/1993 Sb.
) zůstal jediným oprávněným podavatelem stížnosti ministr spravedlnosti;
zákonem č. 30/2000 Sb.
bylo pak ustanovení doplněno novým odstavcem 2 intimujícím dosavadní obsah ustanovení.
Ve vyjádření se dále upozorňuje na skutečnost, že Senát Parlamentu České
republiky byl ustaven a zahájil své ústavní působení v prosinci roku
1996, v důsledku čehož Senát nemůže Ústavnímu soudu poskytnout vyjádření
k věci, které by vycházelo z přímého projednávání a přijetí § 272
tr. řádu, resp. celého institutu stížnosti pro porušení zákona a většiny jeho novelizací. V době
existence Senátu byly
přijaty pouze novela doplňující § 272
tr. řádu jeho druhým odstavcem (zákon č. 30/2000 Sb.
) a dále tzv. velká novela trestního řádu
schválená Senátem dne 29. června 2001, která se úpravy stížnosti pro
porušení zákona dotkla obsáhleji. V rámci zákona č. 30/2000 Sb.
bylo drobné doplnění § 272
tr. řádu zcela okrajovou záležitostí (hlavním tématem zákona byla rozsáhlá novela občanského soudního řádu
), přičemž v rozpravě komory k návrhu zákona nebyla problematika stížnosti
pro porušení zákona jmenovitě vůbec zmíněna. Předseda Senátu dále
potvrdil, a to v souladu s požadavky obsaženými v § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
, že předmětná změna § 272
tr. řádu byla schválena Senátem ve znění postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou na jeho
15. schůzi (2. funkční období) usnesením č. 249 ze dne 12. ledna 2000,
když v hlasování ze 72 přítomných senátorů, při kvoru 37, hlasovalo
pro její přijetí 68 senátorů a proti nehlasoval nikdo.
V souvislosti s přijetím tzv. velké novely tr. řádu se ve vyjádření uvádí, že změny a doplnění učiněné danou novelou v úpravě
stížnosti pro porušení zákona se konkrétně netýkají problémů, které
se staly předmětem výtek protiústavnosti ze strany III. senátu Ústavního
soudu. V samotném § 272
tr. řádu dochází pouze k prodloužení lhůt k rozhodování Nejvyššího soudu
o stížnosti. Novelizace institutu stížnosti pro porušení zákona se při projednávání Senátem nestala
zvláštním tématem rozpravy, komora dané změny a doplnění akceptovala.
Předseda Senátu, obdobně jako i v případě novely tr. řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb.
i v případě přijetí zákona č. 265/2001 Sb.
, konstatoval, že Senát schválil tento zákon ve znění postoupeném mu Poslaneckou
sněmovnou, a dále potvrdil, v souladu s požadavky obsaženými
v § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
, že tak Senát učinil na své 8. schůzi (3. funkční období) usnesením č.
141 ze dne 29. června 2001, když v
hlasování ze 60 přítomných senátorů, při kvoru 31, pro něj hlasovalo 58
senátorů a proti nehlasoval nikdo.
Pro účel posuzování námitek protiústavnosti a návrhu na zrušení § 272
tr. řádu upozorňuje předseda Senátu na některé skutečnosti, které by při něm bylo možné vzít
ještě v úvahu. Jedná se v první řadě o poukaz na okolnost, že platná
úprava vychází spíše z výjimečnosti plného uplatňování § 272
tr.řádu, když ministr spravedlnosti má být při jeho užívání vždy veden
úvahou, zda zájem na dodržení zákonnosti převáží nad zájmem na stabilitě pravomocného rozhodnutí orgánů
činných v trestním řízení. Na okraj předmětné zákonné regulace předseda
Senátu upozorňuje, že jakkoli je odstranění nezákonného stavu
za cenu zhoršení postavení obviněného v platné úpravě omezeno zvláštními
podmínkami, naplněním těchto podmínek však není Nejvyšší soud omezen
v možnosti vyslovit se ke stížnosti formou akademického výroku o
porušení zákona. Dále se ve vyjádření analyzuje dopad tzv. velké novely
tr. řádu na předmětnou problematiku. Poukazuje se na skutečnost, že tato novela
výrazně posiluje garance zásady obžalovací, což činí mimo jiné tím,
že opravňuje nejvyššího státního zástupce k přezkumu a zrušení každého
nezákonného usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního
stíhání nebo o postoupení věci ve Lhůtě dvou měsíců od jejich právní
moci. Kromě toho nový mimořádný opravný prostředek trestního procesu
- dovolání - umožňuje všem stranám přístup k nejvyšší instituci struktury
obecných soudů. Oba tyto nové instrumenty přinášené tzv. velkou
novelou tr. řádu dle názoru předsedy Senátu relativizují možný dopad
vytýkaného nedostatku "rovnosti zbraní" a narušení zásady obžalovací
v rámci institutu stížnosti pro porušení zákona. V závěru pak vyjadřuje
přesvědčení, dle něhož redukce nápravy porušení zákona ve prospěch
obviněného pouze na akademický výrok může být v krajních specifických
případech justičního selhání chápáno jako nedostatek, pročež úprava
stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku
nemusí ve všech případech hodnocení spadat vjedno s prostředky sevřenými
rámcem standardního trestního stíhání, tedy vázané rigorózně na
základní požadavky spravedlivého procesu.
Vycházeje z možnosti dané § 49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
, a jelikož aplikace § 272
tr. řádu se bezprostředně dotýká Nejvyššího soudu a Ministerstva spravedlnosti,
obrátil se Ústavní soud na tyto státní orgány se žádostí o vyjádření k návrhu na zrušení uvedeného
zákonného ustanovení.
V úvodu svého vyjádření se předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Eliška Wagnerová,
Ph.D., ztotožnila s obsahem usnesení III. senátu Ústavního
soudu, jímž bylo přerušeno řízení ve věci sp. zn. III. ÚS 464/2000 a
jímž byl plénu Ústavního soudu předložen k projednání a rozhodnutí návrh
na zrušení § 272
tr. řádu. Nad rámec důvodů uvedených v daném usnesení se ve vyjádření
poukazuje i na další důvody rozporu § 272
tr. řádu s ústavním pořádkem. Uvádí se v něm, že účel institutu stížnosti
pro porušení zákona lze hledat ve dvou rovinách - jednak v představě, že zákon, tj. objektivní
právo, zasluhuje ochranu, a za druhé v kontrole postupů státních
orgánů podílejících se na trestním řízení (vyšetřovatele, státního zástupce,
soudce, příp. soudu - § 266 odst. 1
tr. řádu).
Předsedkyně Nejvyššího soudu v návaznosti na dané východisko konstatuje,
že stížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěch obviněného je
institutem, který zasahuje do práv obviněného na fair proces v širším
smyslu, pročež je nezbytné zkoumat takový zásah do uvedeného základního
principu [jenž v šíři jdoucí nad konkrétní základní procesní práva
a garance obsažené v hlavě páté Listiny
je dovoditelný z čl. 1 Ústavy České republiky
(dále jen "Ústava")] i z hlediska principu proporcionality (rovněž dovoditelného
z čl. 1 Ústavy
). V této souvislosti považuje za důležité odpovědět na otázku, zda zkoumaný
institut je opatřením v demokratické společnosti nezbytným. Na
tuto otázku je ve vyjádření formulována odpověď, dle níž účel, který
stížnost pro porušení zákona podaná v neprospěch obviněného sleduje
- tj. ochrana dodržování objektivního práva a procesních postupů - je
patrně sám problematický, neboť oba prvky, které mají být chráněny,
jsou chráněny izolovaně, nikoli ale ve vazbě k subjektivním právům obviněného
nebo poškozeného, anebo ve vazbě k ochraně veřejného statku.
Chráněn je v konečném důsledku jen produkt státu, tj. objektivní právo
v podobě zákona, resp. je sledována náprava chování státních či úředních
osob nebo orgánů. Stížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěch
obviněného je tak dle názoru předsedkyně Nejvyššího soudu z hlediska
účelu institutem problematickým v demokratickém právním státu,
jehož imanentním znakem je úcta k právům a svobodám jednotlivce, jelikož
do těch může stát legitimně zasáhnout jen zákonem, avšak jen z důvodu
ochrany práv a svobod druhých, anebo ochrany veřejných statků.
V této souvislosti se ve vyjádření zejména zdůrazňuje, že zásah však
stěží může být odůvodněn pouze nápravou pochybení státu samého, na kterém
se pochybením dotčený jednotlivec sám nepodílel. Institut stížnosti
pro porušení zákona podávané v neprospěch obviněného může z uvedených
důvodů dle přesvědčení předsedkyně Nejvyššího soudu porušovat i
princip obsažený v čl. 1 Ústavy
.
Důvodem druhým, jenž ve svém vyjádření řadí předsedkyně Nejvyššího soudu
nad rámec odůvodnění protiústavnosti § 272
tr. řádu obsaženého v návrhu III. senátu Ústavního soudu, je poukaz na skutečnost, že v některých případech může institut stížnosti pro porušení
zákona podávané v neprospěch obviněného představovat i zásah do práva
nebýt stíhán dvakrát za tentýž trestný čin, a to v intencích čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen "Úmluva"). Na rozdíl od čl. 40 odst. 5 Listiny
, který hovoří v plurálu o možnosti uplatnění mimořádných opravných prostředků
(zjevně tak reaguje na platnou zákonnou úpravu), které mohou zmíněný princip prolomit,
zná čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě pouze obnovu řízení, jejíž přípustnost, co do rozsahu, sám definuje.
Rozsah přípustnosti totiž váže pouze na nově odhalené skutečnosti, anebo
na podstatnou vadu v předešlém řízení, přičemž obě se uplatní pouze
tehdy, mohly-li ovlivnit rozhodnutí ve věci. Z toho se pak ve vyjádření
dovozuje, že na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona, jejímž
účelem je ochrana objektivního práva či náprava vadného postupu v řízení tak říkajíc "o sobě", je obnova ve smyslu protokolu č.
7 k Úmluvě přísně vázána na ovlivnění konkrétního individuálního rozhodnutí ve věci. Protože odstavec 3 čl.
4 protokolu č. 7 k Úmluvě stanoví, že od tohoto článku nelze ustoupit podle čl. 15 Úmluvy, tj. ani ve výjimečných (např. válečných) situacích, považuje se za zřejmé,
že nelze rozšiřovat prostor pro prolamování základního principu
nebýt stíhán dvakrát za týž trestný čin, jak zjevně činí zejména stížnost
pro porušení zákona podávaná v neprospěch obviněného. Proto je
institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného ve vyjádření
považován za zasahující v některých případech do základního práva obsaženého v čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze všech uvedených důvodů se předsedkyně Nejvyššího soudu přiklání k návrhu
III. senátu Ústavního soudu na zrušení § 272
tr. řádu pro jeho rozpor s čl. 1 Ústavy
a čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě. Na žádost Ústavního soudu předsedkyně Nejvyššího soudu předložila pro
účely předmětného řízení statistické údaje týkající se podaných stížností
pro porušení zákona v letech 1996 až 2001.
Z předložených údajů zejména vyplývá, že v uvedeném období došlo jednak
ke změně poměru stížností pro porušení zákona podaných ve prospěch
a v neprospěch obviněného, jednak k celkovému nárůstu podaných stížností
pro porušení zákona. Zatímco v roce 1996 bylo ministrem spravedlnosti
podáno 174 stížností ve prospěch a toliko 49 v neprospěch obviněného
(přičemž 12 bylo podáno zároveň v jeho prospěch i neprospěch), v
roce 1997 byl pak poměr sledovaných údajů 88 k 58 (při 3 podaných ve
prospěch i neprospěch obviněného), v roce 1998 pak 74 k 98 (při 6 podaných
ve prospěch i neprospěch obviněného), tj. poprvé počet stížností
podaných v neprospěch převýšil počet stížností podaných ve prospěch
obviněného, v roce 1999 pak poměr sledovaných údajů činil 88 k 117
(při 13 podaných ve prospěch i neprospěch obviněného), v roce 2000 pak
113 k 166 (při 22 podaných ve prospěch i neprospěch obviněného) a konečně
v prvních sedmi měsících roku 2001 75 ke 102 (při 10 podaných
ve prospěch i neprospěch obviněného). Dále z předložených statistických
údajů vyplývá, že zatímco v roce 1996 činil podíl podaných stížností
proti rozhodnutí v přípravném řízení 14 %, v roce 1997 činil již 18
%, v roce 1998 22 %, v roce 1999 21 %, v roce 2000 pak již 26 % a v
prvních sedmi měsících roku 2001 stoupl na 29 %.
Ministr spravedlnosti JUDr. Jaroslav Bureš v úvodu svého vyjádření k návrhu
III. senátu Ústavního soudu na zrušení § 272
tr. řádu zdůrazňuje, že právní institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden do československého
právního řádu přijetím zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád
), a později přejímán i do dalších zákonů o trestním řízení soudním [č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád
), a č. 141/1961 Sb.
) a zůstal přes dílčí novelizace zachován v právním řádu České republiky
po roce 1993 (§ 266 a násl.
platného tr. řádu). Domnívá se, že tento mimořádný opravný prostředek
do značné míry navazoval na zmateční stížnost pro zachování zákona, která
byla na základě zákona č. 119/1873 ř. z., jímž se uvádí trestní řád,
ve znění pozdějších předpisů, (srov. § 33
, 292
a 479) na našem území používána již za bývalého Československa (v zemích České
a Moravskoslezské), byl však o některé prvky typické pro tzv. socialistický
právní řád obohacen a doplněn. Ve vyjádření se dále poukazuje
na skutečnost, že po roce 1990 byly
proti stížnosti pro porušení zákona jako mimořádnému opravnému prostředku
zejména v literatuře vznášeny námitky obsahující podobné argumenty
jako ve zmíněném usnesení Ústavního soudu, a to zejména z hlediska
rovnosti stran, neboť novela provedená zákonem č. 292/1993 Sb.
sice s účinností od 1. ledna 1994 ponechala oprávnění k podání stížnosti
pro porušení zákona pouze ministru spravedlnosti (do té doby mohl
podávat stížnost pro porušení zákona i generální prokurátor), ale z
hlediska rovnosti základních stran v trestním řízení (stát versus obviněný)
jde stále o orgán státu, přičemž není rozhodující, kdo za stát
v konkrétní fázi řízení vystupuje. Ministr spravedlnosti připomíná,
že v této souvislosti bylo opakovaně zdůrazňováno, že stížnost pro porušení
zákona je v hlubokém rozporu s koncepcí právního státu, protože
právo podat stížnost pro porušení zákona, jako tzv. úřední opravný
prostředek, ve prospěch odsouzeného je svěřeno jen určitému vrcholnému
státnímu funkcionáři, který pak může dokonce podat tento opravný prostředek
i v neprospěch obviněného.
Vycházeje z těchto hledisek, ministr spravedlnosti vyjadřuje souhlas s
tím, že jestliže stát, za který vystupuje státní orgán jako procesní
strana v trestním řízení (není rozhodné, zda jde v závislosti na stadiu
řízení o státního zástupce či ministra spravedlnosti), disponuje
ve srovnání s obviněným dalším, byť mimořádným opravným prostředkem zakládajícím
možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní
věci, je to v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny
, když
z tohoto ustanovení je vyvozována rovnost procesních stran jak v civilním,
tak v trestním řízení, přičemž tato zásada se netýká jen fyzických
a právnických osob, ale i státu, resp. státního orgánu, pokud v daném
řízení vystupuje jako procesní strana (nikoli jako nositel státní
moci - potentior persona). Trestní řízení, jak se dále uvádí ve vyjádření,
je totiž řízením kontradiktorním, tj. takovým řízením, ve kterém
proti sobě stojí strany jako procesní odpůrci, kdy v trestním řízení
jde především o rovnost žalobce a žalovaného, tedy státního zástupce
a obžalovaného, ale požadavek rovnosti stran ("rovnosti zbraní") lze
vztáhnout, byť s určitou výhradou, i na vztah ministra spravedlnosti
a obžalovaného, zejména pokud ministr spravedlnosti podává stížnost
pro porušení zákona v neprospěch obviněného (obžalovaného).
Při podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obviněného je třeba
dle ministra spravedlnosti to chápat jako určitý prostředek favor
defensionis, který je možno z ústavních hledisek akceptovat, poněvadž
nemůže zhoršit jeho postavení jak z hmotněprávních, tak z procesních
hledisek, byť rovněž vyvolává určité pochybnosti z hlediska rovnosti zbraní ve smyslu čl. 6 Úmluvy, zejména v případě, kdy se obviněný podnětem domáhá stížnosti pro porušení
zákona ve svůj prospěch, ale ministr spravedlnosti ji nepodá, neboť
v těchto případech by bylo možno dovozovat rozpor se zásadami právního
státu, který by měl zaručovat rovnost prostředků k ochraně práv
procesních stran, resp. účastníků řízení, jako součásti práva na spravedlivý
proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
.
Dle ministra spravedlnosti platí tyto úvahy tím více, jestliže jde o stížnost
pro porušení zákona v neprospěch obviněného proti meritornímu
rozhodnutí orgánů činných v přípravném řízení, např. proti rozhodnutí
vyšetřovatele nebo státního zástupce o zastavení trestního stíhání
podle § 172 tr. řádu nebo postoupení věci jinému orgánu podle § 171
tr. řádu, kdy nepochybně jde v případě rozsudku Nejvyššího soudu, kterým vysloví
podle § 268 odst. 2
tr. řádu porušení zákona a současně podle § 269 odst. 2
a § 272 tr. řádu takové napadené usnesení zruší a podle § 270 odst. 1
tr. řádu přikáže zpravidla státnímu zástupci, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl o ní, o nepřípustný zásah do zásady obžalovací (§ 2 odst. 8
tr. řádu), byť Nejvyšší soud nemůže v takovém rozhodnutí státnímu zástupci uložit,
aby v této věci podal na obviněného obžalobu. Podle § 270 odst. 4
tr. řádu je totiž orgán, jemuž věc byla přikázána, vázán právním názorem, který
vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony,
Jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, čímž Nejvyšší soud významně
ovlivňuje právě podklad pro podání obžaloby, a tím i zásadu obžalovací,
která má svůj ústavní základ zejména v ustanovení čl. 80 odst. 1 Ústavy
, ale i v navazujících ustanoveních čl. 90 Ústavy
a čl. 40 odst. 1 Listiny
.
Ve vyjádření se dále konstatuje, že všemi těmito otázkami se Ministerstvo
spravedlnosti opakovaně zabývalo při jednotlivých novelizacích trestního
řádu i v souvislosti s připravovanou rekodifikací trestního práva
procesního, jež pak došly svého výrazu v tzv. velké novele trestního
řádu, kde je zakotvena úprava nového mimořádného opravného prostředku
- dovolání, jenž se bude týkat přesně vyjmenovaných soudních rozhodnutí
a u něhož je zachována rovnost stran (srov. § 265a až 265s tr. řádu) a který byl v souladu se shora uvedenými názory v průběhu legislativního procesu také z iniciativy Ministerstva
spravedlnosti a Nejvyššího soudu doplněn o oprávnění nejvyššího
státního zástupce ve velmi krátké lhůtě rušit nezákonná pravomocná
usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání
nebo o postoupení věci (srov. § 173a
a 174a tr. řádu). Tyto instituty by měly dle názoru ministra spravedlnosti s
účinností od 1. ledna 2002 v podstatě nahradit stížnost pro porušení zákona, byť se až
do přijetí rekodifikace trestního řádu nadále zachovává (včetně § 272
tr. řádu) pro určité výjimečné případy, kdy pochybení nebude napraveno dovoláním nebo jiným opravným prostředkem (např. pro zrušení
usnesení o zastavení trestního stíhání v trestních věcech osob obviněných
z trestných činů spáchaných v dobách totalitního režimu v návaznosti
na zákon č. 119/1990 Sb.
, o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 198/1993 Sb.
, o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu). Je poukazováno
v této souvislosti zejména na některé případy z posledních
let, kdy konečně byly trestně stíhány některé osoby odpovědné za trestné
činy spáchané ve prospěch komunistického režimu, ale jejich trestní
stíhání bylo již v přípravném řízení nebo i v řízení před soudem zastaveno,
což vedlo Ministerstvo spravedlnosti i vládu k ponechání institutu
stížnosti pro porušení zákona (včetně § 272
tr. řádu) nadále v trestním řádu, neboť jinak by tato pochybení nemohla již být napravena. V této souvislosti, ilustruje danou problematiku
i na konkrétním případu, upozorňuje ministr spravedlnosti i na § 71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
a na problémy spojené s jeho dopadem na uvedené případy.
Ministr spravedlnosti upozorňuje dále na to, že pokud Ústavní soud zruší § 272
tr. řádu, bude tím vytvořena velmi nevýhodná situace z hlediska dalších podaných stížností
pro porušení zákona, poněvadž § 272
tr. řádu neřeší jen případy, kdy Nejvyšší soud zruší podle § 269 odst. 2
tr. řádu a ve lhůtách uvedených v § 272
tr. řádu napadené rozhodnutí na základě stížnosti pro porušení zákona
podané v neprospěch obviněného po vyslovení porušení zákona v jeho prospěch, ale
i všechny další případy, kdy zákon nebyl porušen v neprospěch obviněného,
tedy řeší i případy, které se nedotýkají obviněného, ale týkají
se dalších osob, v jejichž prospěch či neprospěch byla stížnost podána,
a soud shledá, že zákon byl porušen v neprospěch nebo ve prospěch
takové jiné osoby než obviněného (např. zúčastněné osoby, znalce v
souvislosti se znalečným, obhájce v souvislosti s jeho odměnou a hotovými
výdaji apod.). Tyto případy by pak nebyly nadále stížností pro porušení
zákona řešitelné, přičemž by je nebylo možno řešit ani dovoláním,
které v těchto věcech vzhledem ke konstrukci dovolání a k předpokladu,
že stížnost pro porušení zákona bude, byť v omezené podobě, i
po účinnosti tzv. velké novely nadále platit, nebude možno podat. Ministr
upozorňuje i na skutečnost, že v § 272 odst. 2 tr. řádu se řeší případy běhu lhůty 3 měsíců (ve smyslu změny zakotvené tzv. velkou novelou pak lhůty 6 měsíců), platné i pro uvedené
další osoby mimo obviněného ve věci předložení stížnosti pro porušení
zákona velkému senátu v návaznosti na novelu zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, účinnou od 1. ledna 2001 (zákon č. 30/2000 Sb.
).
V případě, přistoupí-li Ústavní soud ke zrušení § 272 tr. řádu, poukazuje se ve vyjádření na dvě okolnosti. První je spojitost § 276 věty čtvrté tr. řádu s § 272 tr. řádu, pro kterou by bylo nutné dle názoru ministra spravedlnosti spolu s derogací § 272 tr. řádu provést i derogaci uvedeného § 276 věty čtvrté tr. řádu. Druhou je pak doporučení odložit účinnost případného derogačního nálezu nejméně do 1. ledna 2002 (tj. do data nabytí účinnosti tzv. velké novely tr. řádutrestního řádu), případně i na delší dobu, neboť bude nutno zřejmě další novelou trestního řádu na takový nález reagovat, zejména pokud jde o možnost "nápravy pochybení týkajících se jiných osob než obviněného".
11. července 2001 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Nejvyššího soudu na
zrušení § 272
tr. řádu podaný podle čl. 95 odst. 2 Ústavy
, § 224 odst. 5
tr. řádu per analogiam a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.
Návrh vychází z usnesení Nejvyššího soudu z 26. června 2001 sp. zn. 11
Tz 106/2001, jímž bylo přerušeno řízení o stížnosti pro porušení zákona
podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného D. B. proti
usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně
z 19. prosince 2000 č. j. 2 Zt 897/2000-5 o postoupení trestní věci,
a dle výše uvedených ústavních a zákonných ustanovení byla věc předložena
Ústavnímu soudu.
Podle názoru senátu Nejvyššího soudu je institut stížnosti pro porušení
zákona v rozporu s koncepcí demokratického právního státu, protože
právo použít tohoto mimořádného opravného prostředku je svěřeno pouze
do rukou představitele exekutivy - ministra spravedlnosti. Obviněný
se nemůže domoci podání tohoto mimořádného opravného prostředku ve svůj
prospěch ani v případech flagrantního závažného porušení zákona a
je odkázán na rozhodnutí ministra spravedlnosti. Ten, až na ojedinělé
výjimky plynoucí z rehabilitačního zákona, nemá povinnost tento mimořádný
opravný prostředek použít. Je na jeho zvážení, zda došlo k porušení
zákona a zda se jedná o tak závažné porušení, že vyžaduje zásah
do principu stability soudního rozhodování.
Senát Nejvyššího soudu konstatuje, že se jedná o institut, který by neměl
mít místo v moderním trestním řádu. Všechny uvedené nedostatky dle
jeho přesvědčení vystupují ještě víc do popředí u stížností pro porušení
zákona podávaných v neprospěch obviněných, a to zejména v případech,
kdy jsou tímto opravným prostředkem napadána meritorní rozhodnutí
orgánů přípravného řízení. Senát Nejvyššího soudu proto dospěl k názoru,
že existence tohoto institutu je popřením rovnosti všech účastníků
řízení vyjádřené v čl. 37 odst. 3 Listiny
a nerespektuje právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy. Zákonnou možností Nejvyššího soudu zrušit v řízení o stížnosti
pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného pravomocné
rozhodnutí vyšetřovatele nebo státního zástupce o zastavení trestního
stíhání nebo postoupení věci jinému orgánu a přikázat orgánům činným
v přípravném řízení, aby
v trestním řízení pokračovaly, je navíc zásadním způsobem prolomena zásada
obžalovací, jež je vůdčí zásadou trestního řízení v právním státě.
Z uvedených důvodů není možno podle názoru senátu Nejvyššího soudu
tolerovat institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného.
Usnesením z 10. října 2001 č. j. Pl. ÚS 19/01-6 Ústavní soud předmětný
návrh senátu Nejvyššího soudu z důvodu litispendence dle § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
odmítl a uvedl, že Nejvyšší soud jako oprávněný navrhovatel má podle § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
právo účastnit se jako vedlejší účastník jednání o dříve podaném návrhu
vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 15/01.
Ze stejných důvodů Ústavní soud usneseními z 20. září 2001 č. j. Pl. ÚS 23/01-10, z 28. srpna 2001 č. j. Pl. ÚS 26/01-11, z 18. září 2001 č. j. Pl. ÚS 30/01-11 a 10. října 2001 č. j. Pl. ÚS 32/01-10 odmítl i svým obsahem analogické návrhy Nejvyššího soudu na zrušení § 272 tr. řádu, přičemž i v těchto věcech Nejvyšší soud jako oprávněný navrhovatel má podle § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. právo účastnit se jako vedlejší účastník jednání o dříve podaném návrhu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 15/01.
Dikce § 272 tr. řádu, ve znění pozdějších předpisů, jehož ústavnost je Ústavním soudem posuzována v řízení o kontrole norem, je následující:
(1) Nebyl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, může Nejvyšší soud postupovat podle § 269 odst. 2 až § 271 jen tehdy, navrhl-li to ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané do šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí a rozhodl-li Nejvyšší soud o této stížnosti do tří měsíců od jejího podání.
(2) Byla-li stížnost pro porušení zákona uvedená v odstavci 1 předložena do tří měsíců od jejího podání k rozhodnutí velkému senátu kolegia, může Nejvyšší soud postupovat podle § 269 odst. 2 až § 271 jen tehdy, rozhodl-li o této stížnosti do tří měsíců od jejího předání velkému senátu kolegia.".
Dle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
Ústavní soud při rozhodování v řízení o zrušení zákonů a jiných právních
předpisů posuzuje obsah těchto předpisů z hlediska jejich souladu
s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy
, popřípadě zákony, jedná-li se o jiný právní předpis, a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Pokud Ústavní soud
v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost kompetence normotvorného
orgánu a ústavnost normotvorného procesu,vychází z § 66 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
, dle něhož je návrh v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů
nepřípustný, jestliže ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva, s nimiž
jsou podle návrhu přezkoumávané předpisy v rozporu, pozbyly před
doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti. Z toho vyplývá, že u právních
předpisů vydaných před nabytím účinnosti Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb.
je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se
stávajícím ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich
vzniku a dodržení normotvorné kompetence. (Viz nález sp. zn. Pl. ÚS
9/99, publikovaný ve Sb. n. a u., sv. 16, s. 13 - 14; vyhlášen pod č. 289/1999 Sb.
).
Vycházeje z uvedené interpretace § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
, v případě § 272
tr. řádu zkoumal Ústavní soud, bylo-li napadené zákonné ustanovení přijato a vydáno
v mezích Ústavou
stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem toliko z hlediska
jeho novelizací provedených po 1. lednu 1993.
Jde o tyto zákony:
- Čl. I bod 177 zákona č. 292/1993 Sb. , kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb. , o trestním řízení soudním (trestní řád ), zákon č. 21/1992 Sb. , o bankách, a zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích:
»V § 272 se vypouštějí slova "generální prokurátor nebo ".«
- Čl. XI zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony:
»V § 272 se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňuje se odstavec 2, který zní:
"(2) B yla-li stížnost pro porušení zákona uvedená v odstavci 1 předložena do tří měsíců od jejího podání k rozhodnutí velkému senátu kolegia, může Nejvyšší soud postupovat podle § 269 odst. 2 až § 271 jen tehdy, rozhodl-li o této stížnosti do tří měsíců od jejího předání velkému senátu kolegia. " «
Z předložených sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv bylo zjištěno, že
- zákon č. 292/1993 Sb. byl přijat na 14. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
(1. volební období) dne 10. listopadu 1993, když z přítomných 155
poslanců hlasovalo pro jeho přijetí 104, 10 hlasovalo proti a 41 se hlasování
zdrželo; zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a
byl řádně vyhlášen v částce 74/1993
Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 10. prosince 1993, účinnosti pak
nabyl dne 1. ledna 1994;
- zákon č. 30/2000 Sb. byl schválen na 19. schůzi (3. volební období) Poslanecké sněmovny dne
9. prosince 1999 usnesením č. 670, když z přítomných 187 poslanců hlasovalo
pro jeho přijetí 164 a jeden poslanec hlasoval proti; zákon
byl schválen Senátem ve znění postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou na
15. schůzi (2. funkční období) usnesením č. 249 dne 12. ledna 2000,
když v hlasování ze 72 přítomných senátorů, při kvoru 37, hlasovalo pro
jeho přijetí 68 senátorů a proti nehlasoval nikdo; zákon byl podepsán
příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen v částce 11/2000
Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 23. února 2000, účinnosti
pak nabyl dnem 1. ledna 2001.
Stížnost pro porušení zákona je dle § 266 a násl. tr. řádu mimořádným opravným prostředkem, jenž sluší toliko státu a jímž lze dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí
soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele. Nejvyšší soud, jenž
je o stížnosti pro porušení zákona příslušný rozhodovat (§ 266 odst. 1 tr. řádu), a kromě oprávnění ve věci přijmout akademický výrok (§ 268 odst. 2 tr. řádu) je nadán i kompetencí kasační, resp. apelační (§ 269 odst. 2, § 271 tr. řádu), a to i v případě stížnosti podané v neprospěch obviněného (§ 272 tr. řádu).
Právní institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden do československého
právního řádu přijetím zákona č. 87/1950 Sb., přejímán byl pak i do dalších kodifikací trestního procesu (zákon č. 64/1956 Sb. a zákon č. 141/1961 Sb.) a zůstal zachován i v právním řádu České republiky po roce 1993 (§ 266 a násl. platného tr. řádu).
Zákon č. 87/1950 Sb. přinesl opuštění předchozí koncepce demokratického trestního procesu
a představoval převzetí sovětské totalitní koncepce stalinského ražení.
Při projednání osnovy zákona Národním shromážděním dne 11. července
1950 v této souvislosti tehdejší ministr spravedlnosti Štefan Rais
prohlásil: "Bylo-li nám dopřáno přispět k socialistickému budování naší
vlasti vypracováním důležitých nových zákonů a mezi nimi trestních
předpisů, tak především patří za to naše vřelé poděkování sovětské socialistické
právní vědě a vynikajícím sovětským pracovníkům v oboru
trestního práva. (Potlesk)
Stejně jako v jiných oborech, rovněž v trestním právu patří sovětské vědě
nesporné světové prvenství. Právníci Sovětského svazu pozvedli na
nebývalou výši a zpracovali nepřekonatelným způsobem problémy socialistického
trestního práva a obohatili na podkladě učení marxismu-leninismu
vědu o trestním právu o nové důležité poznatky, ke kterým měšťácká
věda nikdy nedospěla a nemůže dospět a o jejichž vyřešení se již
dnes ani nepokouší. Znalost sovětských zákonů a sovětské teorie byla
nutným a základním předpokladem pro formulaci našich nových trestních
zákonů, a bez ní by nám nebylo možné v tak krátkém čase dokončit osnovy,
které teď projednává Národní shromáždění. Je samozřejmé, že přitom
bylo třeba navázat na náš dosavadní vývoj i na historické zkušenosti
našeho pracujícího lidu. Třeba však zdůraznit, že podstata otázek,
kterými se zabývá nové trestní právo, byla odhalena a vzorně zpracována
ve zkušenostech Sovětského svazu. Výsledky legislativní práce na
novém trestním právu jsou proto novým úspěchem nejen naší dělnické třídy,
nýbrž i marx-leninského myšlení vůbec a socialistické vědy velikého
Sovětského svazu zvláště." (viz www. psp. cz).
Zavedení institutu stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného
v tr. řádu z roku 1950 bylo projevem posílení moci exekutivní vůči
moci soudní (a to zejména prokuratury jako tzv. "strážce socialistické
zákonnosti"). Vycházelo dále z nedůvěry ve spolehlivost justice v
pozici represivního aparátu totalitního státu a představovalo instalování
možnosti centrálním rozhodnutím dosáhnout revokace jakéhokoli pravomocného
trestněprávního rozhodnutí, a to i v neprospěch obviněného.
Lze přisvědčit jak vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny, tak ministra
spravedlnosti, že problém ústavnosti institutu stížnosti pro porušení
zákona byl opakovaně posuzován při polistopadových novelizacích tr.
řádu, a dále byl výrazně kriticky reflektován i v teorii trestního
práva procesního (viz např. P. Šámal, Opravné prostředky v trestním řízení.
Stížnost pro porušení zákona. Obnova řízení. Praha 1999, s. 160
- 161).
K ústavním principům tvořícím jeden z komponentů základního práva na spravedlivý
proces patří i princip "rovnosti zbraní", resp. princip rovnosti
příležitostí (čili princip rovnosti všech účastníků řízení) podle čl. 37 odst. 3 Listiny , čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy . Uvedený princip nabývá zvláštní důležitosti v řízení trestním, v němž
je ve vztahu k obviněnému úzce spjat s právem na obhajobu, s právem
skutkově i právně argumentovat a s právem vyjadřovat se ke všem prováděným
důkazům. Princip rovnosti účastníků trestního řízení kromě funkce
ochrany postavení obviněného, jemuž svědčí presumpce neviny, je dále
součástí i celkové koncepce demokratického trestního procesu, jejímž
výrazem je zásada kontradiktornosti řízení.
Princip "rovnosti zbraní" v trestním řízení se promítá do všech stadií
trestního řízení, jakož i do všech jeho aspektů. Uplatňuje se jak v
nalézacím, tak v přezkumném řízení, v obou pak v celém jejich rozsahu,
zejména ale v řízení důkazním (při navrhování důkazů, právu vyjadřovat
se k prováděným důkazům apod.). Princip "rovnosti zbraní" v trestním
řízení není absolutní, obecně však platí maxima, dle níž státu ve
srovnání s obviněným v žádném kontextu nepřísluší více práv, resp. výhodnější
procesní postavení [srov. např. časové omezení oprávnění státního
zástupce podat návrh na obnovu řízení v neprospěch obviněného
dle § 279 písm. a) tr. řádu].
Princip "rovnosti zbraní" (čl. 6 odst. 1 Úmluvy ) se výrazně promítl v dosavadní judikatuře Evropského soudu pro lidská
práva. Lze jej v této souvislosti charakterizovat zejména tím, že dle
názoru soudu jeho základem je myšlenka rovnosti, pročež je srovnatelný s principem zákazu diskriminace
dle čl. 14 Úmluvy . V trestním procesu nadto slouží ochraně obviněného, jemuž svědčí až
do okamžiku jeho odsouzení presumpce neviny, a je úzce spjat s kontradiktorní
povahou trestního řízení. (Viz zejména případy Bönisch vs. Rakousko
a Brandstetter vs. Rakousko - doktrinární analýzu podává např.
J. A. Frowein, W. Peukert, Europäische Menschenrechtskonvention. EMRK-Kommentar.
Kehl-Strassburg-Arlington 1996, s. 219 a násl., M. de Salvia,
Compendium de la CEDH. Kehl-Strassburg-Arlington 1998, s. 147
a násl.).
Na rozdíl od všech ostatních opravných prostředků upravených v trestním řádu toliko stížnost pro porušení zákona přísluší pouze jedné procesní straně
- státu. Pakliže stát jako procesní strana v trestním řízení (přičemž
nelze považovat za rozhodné, který státní orgán ve kterém stadiu
trestního řízení je oprávněn jeho jménem jednat) disponuje ve srovnání
s obviněným dalším procesním prostředkem zakládajícím možnost dosáhnout
zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, nelze než z této
skutečnosti dovodit dotčení práva obviněného na "rovnost zbraní" v
trestním procesu, plynoucího z
čl. 37 odst. 3 Listiny , čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy .
Pokud by z uvedeného tvrzení bylo vyjmuto oprávnění podat stížnost pro
porušení zákona ve prospěch obviněného, a to z důvodu jeho chápání jako
procesního výrazu určitého "dobrodiní", jenž v oblasti práva hmotného
není způsobilý zasáhnout práva obviněného, výtka protiústavnosti
se zužuje na institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného.
V období před přijetím trestního řádu č. 87/1950 Sb. platný trestní řád (zákon č. 119/1873 ř. z., ve znění pozdějších předpisů) znal v rámci
soustavy mimořádných opravných prostředků institut zmateční stížnosti
pro zachování zákona, jenž "v zájmu jednotnosti práva" umožňoval "generálnímu
prokurátorovi právo z moci úřední nebo z příkazu ministra spravedlnosti
dovolati se rozhodnutí nejvyššího soudu o otázce, zda určitým
1. rozsudkem, 2. usnesením nebo 3. postupem trestního soudu (nebo
státního zastupitelství) byl porušen zákon" (J. Kallab, Učebnice trestního
řízení. Brno 1930, s. 207). Rozhodnutí nejvyššího soudu však
zpravidla nemělo účinku na obžalovaného, šlo "jen o autoritativní rozřešení
sporné snad právní otázky, aniž soudy by byly vázány mínění nejvyššího
soudu vzíti za své" (tamtéž, s. 208). Důsledky pro obviněného
ve formě reformace anebo kasace byly právní úpravou zmateční stížnosti
pro zachování zákona (§ 292 zákona č. 119/1873 ř. z., ve znění pozdějších předpisů) předvídány výjimečně, a to toliko ve prospěch obviněného
v případě jeho odsouzení k trestu. Z naznačené rekapitulace
plyne, že právní úprava obsažená v předúnorovém trestním řádu v řízení o zmateční stížnosti pro zachování zákona podané v neprospěch
obviněného umožňovala přijetí toliko akademického výroku za účelem
sjednocování judikatury při řešení dané právní otázky, nepřipouštěla
ale nepříznivé kasační, resp. reformační účinky pro obviněného. Takto
koncipovaná stížnost pro zachování zákona platí v Rakouské republice
až do současnosti.
V základním mezinárodním srovnání k institutu stížnosti pro porušení zákona,
jenž je k dispozici toliko jedné procesní straně, státu, a jenž
může směřovat v neprospěch obviněného proti pravomocným rozhodnutím
soudů, jakož i orgánů přípravného řízení, nelze najít paralelu.
Toliko ilustrativně lze v této souvislosti zmínit kupř. právní úpravu
německou. Soustava opravných prostředků zakotvená v platném trestním řádu (zákon č. 253/1877 RGBl., ve znění pozdějších předpisů) zahrnuje instituty
stížnosti, odvolání, revize a obnovy řízení, jež plně odpovídají
požadavkům plynoucím z čl. 6 Úmluvy , tj. i principu "rovnosti zbraní".
Relevance výtky neakceptování principu "rovnosti zbraní" vystupuje pak
ještě naléhavěji v případech možného uplatnění stížnosti pro porušení
zákona v neprospěch obviněného proti rozhodnutím orgánů činných v přípravném
řízení (kupř. proti rozhodnutí vyšetřovatele, resp. státního
zástupce o zastavení trestního stíhání). K vůdčím zásadám trestního
řízení v právním státu, a to od dob osvícenství, patří zásada obžalovací,
resp. akuzační (§ 2 odst. 8 tr. řádu), jíž byla v trestním procesu překonána a nahrazena zásada inkviziční. Dle zásady obžalovací nezbytnou součástí demokratického trestního
procesu, respektujícího hodnoty nezávislosti soudního rozhodování,
je institucionální oddělení procesních funkcí přípravy a podání
obžaloby a rozhodování o vině a trestu mezi různé procesní subjekty.
Z hlediska ústavního pak tato zásada plyne z čl. 80 odst. 1, čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny . Je-li Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané
ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného proti pravomocnému rozhodnutí
vyšetřovatele, resp. státního zástupce o zastavení trestního
stíhání dle § 272 tr. řádu oprávněn takovéto rozhodnutí zrušit a orgánům činným v přípravném
řízení přikázat, aby v trestním stíhání pokračovaly, pak nelze toto oprávnění
kvalifikovat jinak než jako ústavně rozporný průlom do kautel spojených
se zásadou obžalovací v trestním řízení. Orgán, jemuž věc byla přikázána,
je přitom podle § 270 odst. 4 tr. řádu vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Nejvyšší
soud tímto významně ovlivňuje skutečnosti, z nichž podání obžaloby
vychází, a tím i zásadu obžalovací. V této souvislosti nutno poukázat
i na trvalý nárůst počtu i poměr podaných stížností proti rozhodnutí
v přípravném řízení.
Poukazuje-li se ve vyjádření ministra spravedlnosti na pozitivní efekty
institutu stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného v kontextu
vyrovnání se s obdobím totalitní zvůle, nutno konstatovat následující:
Novela tr. řádu č. 265/2001 Sb. zavádí institut dovolání v neprospěch obviněného, jímž lze napadnout
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a jenž je svěřen nejvyššímu
státnímu zástupci [§ 265a odst. 1 , § 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu, ve znění zákona č. 265/2001 Sb.]. Ve vztahu k pravomocným usnesením nižších státních zástupců o zastavení
trestního stíhání nebo o postoupení věci pak novela zavádí oprávnění
nejvyššího státního zástupce tato rozhodnutí rušit pro jejich rozpor
se zákonem (§ 173a , 174a tr. řádu, ve znění zákona č. 265/2001 Sb.). Ke dni účinnosti novely tr. řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., tj. k 1. lednu 2002, se tím vytváří právní mechanismus, jenž umožňuje
státu efektivně uplatnit veřejný zájem na dosažení účelu trestního
řízení, zároveň ale dostát požadavkům plynoucím pro řádný proces z čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. zejména požadavku rovnosti účastníků řízení (požadavku "rovnosti
zbraní"). Odložením derogačního účinku nálezu Ústavního soudu ke dni
31. prosince 2001 pak v právní úpravě z hlediska analyzovaného účelu
mimořádného opravného prostředku nevzniká žádná mezera.
V uvedeném kontextu nutno poukázat na skutečnost, že otázkou rovnosti
účastníků trestního řízení a hledisky jejího možného omezení v neprospěch
obviněného se Ústavní soud obsáhle zabýval ve věci sp. zn. Pl. ÚS
4/94 (Sb. n. a u., sv. 2, s. 57 a násl.; vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.). V souvislosti s ústavností institutu anonymních svědků v trestním řízení konstatoval: "Smyslem práva na veřejné
projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným
důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace
důkazů, směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti. Tato
verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním
je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost
prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž
omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující
svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě
svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na obhajobu, je
v rozporu s principem kontradiktornosti procesu, s principem rovnosti
účastníků. ... K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní
úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize.
Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo
či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody.
... Vzájemné poměřování ve vzájemné kolizi stojících základních práv
a svobod spočívá v následujících kritériích: Prvním je kritérium
vhodnosti, tj. odpověď na otázku, zdali institut, omezující určité základní
právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního
práva). ... Druhým kritériem poměřování základních práv a svobod
je kritérium potřebnosti, spočívající v porovnávání legislativního prostředku,
omezujícího základní právo, resp. svobodu s jinými opatřeními,
umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních
práv a svobod. ... Třetím kritériem je porovnání závažnosti
obou v kolizi stojících základních práv.".
Z pohledu naznačených kautel principu proporcionality institut stížnosti
pro porušení zákona v neprospěch obviněného prolamující základní práva
plynoucí z ústavního principu rovnosti neobstojí. Jakkoli sleduje
jako svůj cíl ochranu veřejného zájmu na spravedlivém potrestání pachatele
trestného činu, a tím princip panství práva, nesplňuje podmínku
potřebnosti, tj. podmínku spočívající v porovnání legislativního prostředku
omezujícího základní právo, resp. svobodu s jinými opatřeními
umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních
práv a svobod. Tato skutečnost vystupuje zvlášť významně do popředí
v souvislosti se zavedením mimořádného opravného prostředku - dovolání
- v trestním řízení novelou tr. řádu č. 265/2001 Sb.
V souvislosti s proklamovaným účelem výjimečnosti institutu stížnosti
pro porušení zákona v neprospěch obviněného nutno poukázat i na statistickými
údaji prokázanou stoupající tendenci zvyšování poměru podaných
stížností v neprospěch obviněných.
Dopadá-li zrušení § 272 tr. řádu nejen na případy porušení zákona ve prospěch obviněného, ale i na všechny další případy, kdy zákon nebyl porušen v neprospěch obviněného,
ale byl porušen u dalších osob, v jejichž prospěch či neprospěch
byla stížnost podána, a soud shledá, že zákon byl porušen v neprospěch
nebo ve prospěch takové jiné osoby než obviněného (např. zúčastněné
osoby, znalce v souvislosti se znalečným, obhájce v souvislosti
s jeho odměnou a hotovými výdaji apod.), pak by dle názoru ministra
spravedlnosti tyto případy nebyly nadále stížností pro porušení zákona
řešitelné, přičemž by je nebylo možno řešit ani dovoláním. Tato okolnost
na důvodnosti zrušení institutu stížnosti pro porušení zákona
v neprospěch obviněného však nic nemůže změnit. Žádný právní řád není
a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv,
jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí budován
ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý
počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně
být takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoli bezezbytku
odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování
na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé
efektivity rozhodování a právní jistoty.
Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků,
čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí,
která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů
výjimečných. Za takové nelze pak označit ty, jež v této souvislosti
uvádí ministr spravedlnosti ve svém vyjádření.
Vycházeje ze všech uvedených důvodů, dospěl Ústavní soud k závěru, že § 272 tr. řádu, ve znění pozdějších předpisů, je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v souvislosti s jím založenou možností rušit v neprospěch obviněného
i pravomocná rozhodnutí v přípravném řízení, rovněž i s čl. 80 odst. 1 a s čl. 90 Ústavy a s čl. 40 odst. 1 Listiny , pročež plénum Ústavního soudu rozhodlo o jeho zrušení. Ústavní soud
v tomto kontextu připomíná, že zrušením § 272 tr. řádu se ruší toliko kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti
pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, neruší se
ale řízení jako takové, tj. neruší se možnost přijmout v dané věci akademický
výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§ 268 odst. 2 tr. řádu).
Ustanovení § 272 tr. řádu bylo v průběhu řízení před Ústavním soudem částečně novelizováno zákonem č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dle čl. I bodu 199 »V § 272 odst. 1 a 2 se slova "do tří měsíců od jejího podání" nahrazují
slovy "do šesti měsíců od jejího podání
".« Tato zákonná úprava je platná dnem 31. července 2001, tj. dnem rozeslání
částky 102/2001 Sbírky zákonů, v níž byl předmětný zákon publikován,
dle čl. XIV pak nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2002.
Dle § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je dán důvod zastavení řízení, jestliže zákon, jiný právní předpis, nebo
jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou
platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem. K interpretaci
uvedeného zákonného důvodu zastavení řízení se Ústavní soud vyjádřil
zejména v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 20/99 z 18. dubna 2001. Konstatoval,
že v případě, je-li novelou zákona určité ustanovení zrušeno a
zároveň ve shodné dikci přijato, avšak v systematice zákona zařazeno
odlišně, jedná se o nový projev vůle zákonodárce, tudíž původně navrhovatelem
napadené ustanovení pozbylo platnosti před skončením řízení
před Ústavním soudem. Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru,
že nejsou dány ani podmínky připuštění změny návrhu podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb. ve spojení s § 95 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
V předmětné věci se však jedná o případ odlišný, na který § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. nedopadá. Novelou tr. řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., byla totiž změněna toliko část § 272 tr. řádu (prodloužením lhůty pro rozhodování Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení
zákona v neprospěch obviněného). Tato část z hlediska důvodů
posuzování ústavnosti celého § 272 tr. řádu dotýkajícího se institutu stížnosti pro porušení zákona jako takového
není rozhodná.
Dle § 276 věty čtvrté tr. řádu "Zajistit osobu obviněného vydáním příkazu k zatčení a vzetím do vazby lze však jen tehdy, navrhne-li to ministr spravedlnosti ve stížnosti
pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného a považuje-li
to Nejvyšší soud za nezbytné vzhledem k závažnosti trestného činu
a naléhavosti vazebních důvodů.".
Uvedené zákonné ustanovení v předmětné věci ze strany Nejvyššího soudu
uplatněno nebylo, a tudíž u něj nebyly dány podmínky postupu dle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
Podle ustáleného názoru Ústavního soudu je tento soud při svém rozhodování
rozsahem podaného návrhu vázán a ve svém rozhodnutí z jeho hranic
(ultra petitum) vykročit nemůže (viz např. nález ve věci sp. zn. Pl.
ÚS 8/95, Sb. n. a u., sv. 4, s. 279; vyhlášen pod č. 29/1996 Sb.).
Ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu se v důsledku zrušení § 272 tr. řádu (čili v důsledku zrušení kasační, resp. apelační pravomoci Nejvyššího
soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného)
stává ustanovením obsoletním. Derogací skutkové podstaty obsažené
v § 272 tr. řádu ztrácí § 276 věty čtvrté tr. řádu rozumný smysl: Ruší-li se kasační, resp. apelační pravomoc Nejvyššího
soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného
a je ponechána možnost přijetí toliko akademického výroku bez konkrétního
dopadu na obviněného, pak nelze než ponechání pravomoci Nejvyššího
soudu v takovém řízení rozhodnout o zatčení obviněného, resp. o
jeho vzetí do vazby považovat za contradictio in adiecto. Jinými slovy:
V situaci, kdy v důsledku zrušení určitého zákonného ustanovení derogačním
nálezem Ústavního soudu ustanovení jiné, obsahově od předchozího
odvislé, ztrácí rozumný smysl, tj. ztrácí opodstatněnost své normativní
existence, je tím dán důvod pro zrušení i tohoto zákonného ustanovení,
a to aniž by se jednalo o postup ultra petitum. Platnost takového
ustanovení zaniká totiž na základě principu cessante ratione legis,
cessat lex ipsa, derogace provedená Ústavním soudem má proto toliko
evidenční, technickou povahu.
Proto plénum Ústavního soudu v návaznosti na zrušení § 272 tr. řádu zrušilo rovněž ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu.
Z důvodů výše vyložených Ústavní soud odložil účinnost derogačního nálezu
i ve vztahu k ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu k datu 31. prosince 2001.
Nad rámec rationis decidendi, toliko jako obiter dictum, považuje Ústavní
soud za potřebné se vyjádřit i k právním důsledkům tohoto derogačního
nálezu.
Důsledkem prvním je dopad § 71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. na předmětnou věc.
Byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v
trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán,
je zrušení takového právního předpisu dle uvedeného zákonného
ustanovení důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním
řízení soudním. V posuzované věci však o takový důvod nejde. Porušení
principu "rovnosti zbraní" v zákonné úpravě aktivní legitimace k
podání mimořádného opravného prostředku se totiž nedotýká ústavnosti,
případně zákonnosti samotného řízení před Nejvyšším soudem, případně
řízení na ně navazujícího. Zrušení § 272 tr. řádu tudíž důvod obnovy řízení dle § 71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. nezakládá.
Důsledkem druhým je pak otázka intertemporality derogačního nálezu, tj.
otázka, zda se případná derogace § 272 tr. řádu vztahuje i na případy, u nichž byla ministrem spravedlnosti
podána stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, avšak ke dni účinnosti zrušujícího
nálezu o nich nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Jelikož Ústavní
soud není oprávněn v souvislosti se svou pravomocí rušit zákony a
jiné právní předpisy, resp.jejich jednotlivá ustanovení pozitivním způsobem
upravit z toho plynoucí intertemporální důsledky, nelze než v této souvislosti odkázat na obecné principy právní. Pro oblast intertemporality
v civilním i trestním procesu platí princip, dle něhož,
nestanoví-li zákon jinak, soud postupuje podle procesní úpravy platné a účinné v době rozhodování.
V rozhodované věci zrušením § 272 tr. řádu se ruší toliko kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, neruší se ale řízení jako takové, tj.
neruší se možnost přijmout v dané věci akademický výrok za účelem sjednocování
judikatury pro futuro (§ 268 odst. 2 tr. řádu). Z toho plyne, že v případech, u nichž byla ministrem spravedlnosti podána
stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, avšak ke dni účinnosti zrušujícího nálezu o
nich nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto, lze po nabytí účinnosti derogačního
nálezu Ústavního soudu rozhodnout již toliko akademickým výrokem.
Předseda Ústavního soudu: JUDr. Kessler v. r.
Odlišné stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, zaujal k odůvodnění rozhodnutí pléna soudce JUDr. Vlastimil Ševčík.