Nález Ústavního soudu České republiky

Jménem České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. února 1994 v plénu ve věci navrhovatele - skupiny 45 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a účastníka řízení - Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky o návrhu na zrušení článku I zákona č. 190/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 29/1984 Sb. , o soustavě základních a středních škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů,
takto:
Ustanovení článku I zákona č. 190/1993 Sb., jímž bylo novelizováno ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 29/1984 Sb. , o soustavě základních a středních škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, se v části znějící "nestanoví-li zákon jinak" zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
Ve zbývající části se návrh zamítá.
Odůvodnění:
Skupina 45 poslanců podala návrh na zrušení čl. I zákona č. 190/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 29/1984 Sb. , o soustavě základních a středních škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Tímto článkem se v § 4 odst. 1 uvedená věta "Výchova a vzdělávání jsou bezplatné." nahrazuje větou "Ve školách, které jsou součástí soustavy základních a středních škol, mají občané právo na bezplatné vzdělání, nestanoví-li zákon jinak.". Vedlejší podmínkovou větou "nestanoví-li zákon jinak" se ve státních školách zavádí placené vzdělání (byť zatím jen částečně), tím se však ustanovení čl. I zákona č. 190/1993 Sb. dostává do rozporu jak s vnitrostátním právem, tak i s mezinárodně právními závazky České republiky, jmenovitě pak s ustanoveními čl. 1 , čl. 9 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky , s ustanovením čl. 5 odst. 2 ústavního zákona České národní rady č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, s ustanoveními čl. 4 odst. 2 a 4 , čl. 33 odst. 2 a čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), s ustanovením čl. 4 Úmluvy o boji proti diskriminaci v oblasti vzdělání, s ustanoveními čl. 28 a čl. 41 Úmluvy o právech dítěte, s ustanoveními čl. 5 a čl. 13 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a s ustanovením čl. 27 Vídeňské úmluvy o smluvním právu.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky se v dopise ze dne 6. prosince 1993, podepsaném jejím předsedou PhDr. Milanem Uhdem, vyjádřila tak, že zákonodárný sbor na přijatém zákonu trvá, přičemž z Ústavou zajištěné dělby státní moci vyplývá, že je výlučně na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem skupiny 45 poslanců posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.
Z těsnopisecké zprávy o 10. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu ve dnech 15. - 17. června 1993 vyplývá, že zákon č. 190/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, obsahující sporný čl. I, byl na této schůzi přijat potřebnou většinou poslanců podle ustanovení § 39 odst. 1 a odst. 2 Ústavy České republiky. Tento zákon byl vyhlášen v částce 48 Sbírky zákonů České republiky rozeslané dne 15. července 1993 a tímto dnem také nabyl účinnosti. K projednání a přijetí zákona došlo na základě iniciativního návrhu poslanců (sněmovní tisk č. 193) a společné zprávy výborů (sněmovní tisk č. 342). Lze tedy mít za to, že zákon byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu).
V projednávané věci jde o otázku, zda právo na bezplatné základní a středoškolské vzdělání má nepodmíněnou povahu, či zda v této oblasti má své zákonné opodstatnění i výjimka, v daném případě uvozená vedlejší podmínkovou větou "nestanoví-li zákon jinak". Na tuto otázku dává jasnou odpověď především Listina, která vzhledem k čl. 112 odst. 1 Ústavy České republiky je součástí ústavního pořádku České republiky a která sama v ustanovení čl. 33 odst. 2 přiznává občanu jako jedno z jeho základních práv též právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách. Ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 2 Listiny mohou být meze základních práv a svobod upraveny za podmínek stanovených Listinou pouze zákonem, při použití tohoto ustanovení musí však být šetřena podstata a smysl základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny ). I když podle čl. 41 odst. 1 Listiny také práva uvedeného v čl. 33 odst. 2 Listiny , tj. práva na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí, lze sotva mít za to, že s šetřením mezí základních práv a svobod by ještě byla slučitelná zákonnou výjimkou zpochybněná nepodmíněnost práva na bezplatné základní a středoškolské vzdělání.
Tento závěr potvrzují také ratifikované a vyhlášené smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vzhledem k ustanovení § 5 odst. 2 ústavního zákona České národní rady č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, vázána i po tomto zániku a jež podle čl. 10 Ústavy České republiky jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Tak především v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech vyhlášeném pod č. 120/1976 Sb. je uznáváno právo každého na vzdělání (čl. 13 odst. 1) a současně stanoveno, že k dosažení plného uskutečnění tohoto práva je zapotřebí, aby základní vzdělání bylo povinné a svobodně přístupné pro všechny a aby bylo umožněno a zpřístupněno i středoškolské a vyšší vzdělání, a to také postupným zaváděním bezplatného vzdělání [čl. 13 odst. 2 písm. a), b), c)]. Rovněž v Úmluvě o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb. je uznáváno právo dítěte na vzdělání s tím, že pro účely postupného uskutečnění tohoto práva a na základě rovných možností je zejména zaváděno pro všechny děti bezplatné a povinné základní vzdělání a podněcován rozvoj různých forem středního vzdělání, a to i takovými opatřeními, jako bezplatné vzdělání [čl. 28 odst. 1 písm. a), b)]. Přitom v čl. 41 písm. a) , b) této úmluvy se konstatuje, že nic v této úmluvě se nedotýká ustanovení, která ve větší míře napomáhají uskutečnění práv dítěte a která mohou být obsažena v právním řádu státu, který je smluvní stranou, nebo v mezinárodním právu, které je pro takový stát závazné. Posléze uvedenému článku Úmluvy o právech dítěte odpovídá i čl. 5 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, podle něhož žádné omezení nebo odchylka od kteréhokoliv ze základních lidských práv uznávaných nebo existujících v kterékoli zemi na základě zákona, úmluv, předpisů nebo zvyklostí nebude připuštěno pod záminkou, že tento pakt taková práva neuznává nebo že je uznává v menším rozsahu.
Potud tedy Ústavní soud sdílí důvody, jež vedly skupinu 45 poslanců k podání návrhu. Naproti tomu neexistuje důvod k závěru, že by čl. I zákona č. 190/1993 Sb. byl dotčen čl. 27 Vídeňské úmluvy o smluvním právu vyhlášené pod č. 15/1988 Sb., neboť, pokud jde o napadený článek, zákonodárce se nedovolává jako důvodu pro navrhovanou úpravu nějakého ustanovení svého vnitrostátního práva (čl. 27). Ústavní soud má rovněž za to, že v projednávané věci nelze aplikovat ani ustanovení čl. 4 Úmluvy o boji proti diskriminaci v oblasti vzdělání, neboť tato úmluva nebyla dosud vyhlášena, a proto vzhledem k čl. 10 Ústavy České republiky by stejně nemohla mít přednost před zákonem.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů rozhodl tak, že ustanovení čl. I zákona č. 190/1993 Sb., jímž bylo novelizováno ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol, ve znění pozdějších předpisů, v části znějící "nestanoví-li zákon jinak", se zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, a to pro jeho rozpor s ustanoveními čl. 1 , čl. 9 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky , s ustanovením čl. 5 odst. 2 ústavního zákona České národní rady č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, s ustanoveními čl. 4 odst. 2 a 4 , čl. 33 odst. 1 a čl. 41 odst. 1 Listiny , s ustanovením čl. 28 odst. 1 písm. a) , b) , čl. 41 písm. a) , b) Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., s ustanoveními čl. 5 odst. 2 a čl. 13 odst. 2 písm. a), b), c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb. Jinak však ve zbývající části návrh zamítl, neboť tato část napadeného článku, uvedená v § 4 odst. 1 větou "Ve školách, které jsou součástí soustavy základních a středních škol, mají občané právo na bezplatné vzdělání,", je s výše uvedenými normami v plném souladu.
Nález je vykonatelný dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů.

Předseda Ústavního soudu České republiky: JUDr. Kessler v. r.