Nález Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. května 1994 v plénu ve věci navrhovatele - skupiny poslanců Parlamentu České republiky a účastníka řízení - Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky o návrhu na zrušení čl. II zákona č. 216/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, a na zrušení § 27 odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, ve znění zákona č. 216/1993 Sb.,
Skupina 43 poslanců podala návrh na zrušení § 27 odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, ve znění zákona č. 216/1993 Sb., a na zrušení článku II zákona č. 216/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, s poukazem na to, že jsou v rozporu
- s čl. 1 Ústavy České republiky
(dále jen "Ústava"),
- s čl. 1
, 3 odst. 1
, 4 odst. 3
a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"),
- s čl. 3 odst. 2 a 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech,
- s Úmluvou o diskriminaci (zaměstnání a povolání) (č. 111), č. 465/1990
Sb.,
- s čl. 3 Úmluvy o politice zaměstnanosti (č. 122), č. 490/1990 Sb.
Pro celkový obraz projednávané problematiky si Ústavní soud vyžádal zprávu
Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Touto zprávou ze dne
11. 1. 1994 zjistil, že k 31. 10. 1989 bylo na vysokých školách (dále
jen "VŠ") zaměstnáno 11 906 učitelů, z toho 1031 profesorů, 2989
docentů a 7886 asistentů. V období od 1. 1. 1990 skončilo pracovní poměr
z iniciativy VŠ 806 pracovníků (z toho 56 profesorů a 106 docentů),
do důchodu odešlo 1089 a na vlastní žádost na jiné pracoviště 1764
pracovníků, z toho 81 profesorů a 230 docentů. K 31. 10. 1993 bylo na
VŠ zaměstnáno celkem 12 648 učitelů, z toho 1130 profesorů, 3307 docentů
a 8211 odborných asistentů. Vědeckopedagogické hodnosti získalo
jmenováním v období let 1969-1989 393 profesorů a 1645 docentů. Po 1.
1. 1990 přešlo na VŠ 5941 pracovníků, z toho 292 profesorů a 637 docentů.
Z pracovišť Akademie věd přišlo na VŠ v roce 1993 celkem 233 vědeckých
a odborných pracovníků.
Citovaná zpráva dále uvádí, že stav ke dni 1. 1. 1990 vychází zejména z právní úpravy, která platila
od účinnosti zákona č. 39/1980 Sb., o vysokých školách, a od účinnosti vyhlášky Ministerstva školství ČSR č. 111/1980 Sb., o postupu při jmenování profesorů a docentů a při obsazování volných
míst učitelů vysokých škol. Podle této právní úpravy přestalo být podmínkou
pro získání titulu "docent" habilitační řízení a titul mohl získat
(stejně jako titul "profesor") uchazeč, který vycházel z vědeckého
světového názoru, prokázal pedagogickou způsobilost, schopnost tvořivě
vědecky nebo umělecky pracovat nebo prokázal vědeckou nebo uměleckou
způsobilost vytvořením společensky významných prací a měl potřebnou
praxi. Ustanovení § 3 cit. vyhlášky Ministerstva školství ČSR navíc umožňovalo ministru školství
jmenovat docenty, popřípadě navrhnout jmenování profesorů i bez
splnění stanovených podmínek pro jmenování. Obdobná úprava však platila
i před rokem 1980 [srov. § 55a odst. 1 písm. e) zákona č. 163/1969 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 19/1966 Sb., o vysokých školách].
Pokud se týká jmenování profesorů a docentů, byly v době před listopadem
1989 návrhy zpracovávany a předávány ministru školství ve dvou částech,
a to odborné a kádrové. Obě části byly posuzovány odděleně odborem
vysokých škol a odborem kádrovým a jejich stanoviska sjednocovala
gremiální porada náměstka ministra pro vysoké školy. Závěry gremiální
porady byly konzultovány na oddělení školství a vědy ÚV KSČ a teprve
v případě kladného výsledku konzultace jmenoval ministr docenty, případně
postoupil návrhy na jmenování profesorů Úřadu vlády ČSR, který
je po projednání zaslal prezidentu republiky.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval napadeným čl. II cit. zákona, podle
něhož učitelům a vědeckým pracovníkům VŠ, kteří ke dni nabytí účinnosti
tohoto zákona mají sjednaný pracovní poměr na dobu neurčitou, se
mění v pracovní poměr na dobu určitou do 30. září 1994. Dospěl k následujícím
závěrům:
Práce vysokoškolského učitele vykazuje specifické znaky, které pramení
z významu a účelu jeho činnosti spočívající zejména ve výchově mladé
vysokoškolsky vzdělané generace. Proto jsou učitelé odpovědni za to,
aby zprostředkovávali získávání vysoce odborných poznatků při splnění
podmínky světonázorové objektivnosti. Tyto požadavky vyjadřuje demokratický
stát v čl. 33 odst. 1 Listiny
, podle něhož má každý právo na vzdělání. Z tohoto hlediska hodnotí Ústavní
soud i účel a smysl napadeného čl. II zákona č. 216/1993 Sb. Jde zejména o to, aby byla v oblasti vysokých škol odstraněna rezidua
minulosti při obsazování pracovních míst učitelů a vědeckých pracovníků
VŠ a tak zajištěna skutečná objektivita vyučování. O dosažení tohoto
cíle se zákonodárce již jednou pokusil, a to v ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách. Tento předpis opravňoval rektora VŠ na návrh akademického
senátu fakulty vypsat konkurz i na obsazené místo, pokud je
tento postup odůvodněn potřebou zabezpečit příslušnou odbornou a morální
úroveň vysoké školy. Učiteli nebo vědeckému pracovníku, který v
konkurzu neobstál nebo se konkurzu odmítl zúčastnit, může dát VŠ výpověď.
Uvedená ustanovení však v praxi zůstala obsoletní a neosvědčila
se. To je z cit. zprávy Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy
zjevně patrno.
Jedním ze základních principů každé demokratické společnosti je vytvoření
rovných možností pro všechny. Proto je nezbytné zabezpečit i pro
učitele a vědecké pracovníky VŠ stejnou "startovací plochu", a to jak
pro stávající pracovníky, tak i pro ty, kteří mají zájem o vědeckopedagogickou
práci a jimž režim v době před listopadem 1989 takovou činnost
neumožňoval. Tato úvaha se opírá i o cit. zprávu Ministerstva školství,
mládeže a tělovýchovy, z níž plyne, že k personálním změnám na
VŠ po roce 1989 v zásadní míře nedošlo. Ostatně, jak vyplývá z této
zprávy, byli to především asistenti, kteří odešli z VŠ a nikoli profesoři
a docenti, kteří vzhledem k svému významu výchovu a vzdělávání
mladé generace ovlivňují nejvíce. Současně je třeba zdůraznit, že jmenování
profesorů a docentů probíhalo podle kádrového pořádku ÚV KSČ a
byla tedy převážně preferována politická spolehlivost oproti úrovni
odborné.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je odchylná úprava pracovního poměru
učitelů a vědeckých pracovníků VŠ provedená v napadeném čl. II v plném
souladu i s ustanovením § 5 zákoníku práce,
podle něhož pracovněprávní vztahy učitelů VŠ (a dalších tam uvedených
pracovníků) se řídí zákoníkem práce
, pokud zákon nestanoví jinak. Zde je třeba zdůraznit, že cit. ustanovení § 5
je uvedeno v obecných ustanoveních zákoníku práce
, a z toho důvodu připouští odlišnost úpravy pracovního poměru u učitelů
VŠ ve všech oblastech pracovněprávních vztahů. Je tomu tak proto,
že práce vysokoškolského učitele má řadu zvláštních znaků, jejichž společným
jmenovatelem je neslučitelnost s petrifikováním dosažené vědecké
úrovně VŠ a jejich učitelů. Čl. II novely zákona je tedy nesen tendencí
odstranit stávající diskriminaci jiných vysokoškolských učitelů
(kteří dosud neměli šanci na získání pevně obsazených vědeckopedagogických
funkcí) a vytvořit pro všechny učitele VŠ rovné podmínky v konkurzním
řízení. To již bylo ostatně vyjádřeno na jiném místě.
Dosavadní zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, nezaručoval, že bude za současného personálního
stavu VŠ zabezpečeno právo studentů na kvalitní výuku a zajištěn životní
zájem české vědy a praxe na růstu nových odborníků. Za této situace
nezbývá společnosti jiná cesta, která by naplnila cit. čl. 33 Listiny
, než učinit tak dalším zákonem. Pokud by společnost této možnosti nevyužila,
odpovídala by za dále trvající porušování ústavního práva na
vzdělání. Ta okolnost, že pracovní poměry učitelů a vědeckých pracovníků
VŠ uzavřené ke dni účinnosti novely na dobu neurčitou skončí ex lege
dnem 30. září 1994, přirozeně nevylučuje možnost, aby se dosavadní
učitelé a vědečtí pracovníci VŠ podrobili konkurzům, v nichž by prokázali
svoji odbornou a morální úroveň. Na druhé straně je pouze tímto
způsobem možné, aby byly také ostatním odborně a morálně způsobilým
občanům zajištěny rovné možnosti ve vědeckopedagogické činnosti tak,
že se jim poskytne právo prokázat v konkurzním řízení své schopnosti.
Současně je tím zabezpečena snazší možnost přechodu kvalifikovaných
odborníků z pracovišť Akademie věd na VŠ. Nejde tedy o porušení principu
rovnosti, jak uvádějí navrhovatelé, ale naopak o umožnění rovného
přístupu k vědeckopedagogické činnosti všem způsobilým odborníkům na
základě stejných podmínek odstraněním nespravedlivých privilegií minulé
doby.
Podle čl. 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních
právech právo na práci zahrnuje právo každého na příležitost vydělávat si na živobytí svojí prací, kterou
si svobodně vybere nebo přijme. Stát je povinen učinit potřebné
kroky k ochraně tohoto práva, tedy vytvářet i stejné příležitosti pro
všechny odborně a morálně kvalifikované pedagogy. Minulý režim toto
právo dlouhodobě hrubě porušoval a z cit. zprávy Ministerstva školství,
mládeže a tělovýchovy je zřejmé, že stav porušování principu rovnosti
v přístupu k zaměstnání a porušování zásady stejných příležitostí
trvá na VŠ do značné míry i nadále. To plyne z již zmíněné skutečnosti,
že u učitelů a vědeckých pracovníků VŠ (zejména u profesorů a docentů)
vznikla v době normalizace situace, že se nezřídka na tato místa
dostali lidé konformní s tehdejším režimem, již získali vědeckopedagogické
hodnosti i bez habilitace, místa na VŠ "zablokovali" a nyní znemožňují
vysokoškolskou práci ostatním učitelům a vědeckým pracovníkům
VŠ a rovněž novým nezkompromitovaným občanům, kteří zatím neměli šanci
na VŠ pracovat. Tím je zeslabena možnost konkurence různých pojetí
a názorů, což je v rozporu se smyslem a účelem čl. 33 odst. 1 Listiny
, podle něhož každý má právo na vzdělání. Rozumí se tím právo na vzdělání,
které odpovídá pojetí demokratické Ústavy a Listiny, jež sankcionuje
svobodu projevu, právo na informace a svobodu vědeckého bádání a
umělecké tvorby (čl. 17 odst. 1
, čl. 15 odst. 2 Listiny
).
Pokud navrhovatel namítal porušení zásady rovnosti s odkazem na čl. 1 Listiny
, je třeba zdůraznit, že rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní,
nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny
moderní ústavy. Jestliže stát poskytne v zájmu zajištění svých funkcí
určité skupině méně výhod než jiné, může tak učinit pouze ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. (srov. R
11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, s jehož závěry
se Ústavní soud ztotožňuje). Uvedená situace podle přesvědčení Ústavního
soudu nastala, neboť právo na vzdělání (zajištěné cit. čl. 33 odst. 1 Listiny
) je v posuzované věci právem významnějším a hodným silnější ochrany než
právo, jehož porušení je namítáno. Napadený článek zákona směřuje
k zajištění řádné výchovy nových generací vysokoškoláků, jimž je třeba
zajistit objektivní a nikoli jednostranné zprostředkování vědeckých
poznatků, což stávající složení vysokých škol přiměřeně negarantuje.
Z tohoto hlediska je třeba hodnotit i údajné porušení čl. 4 odst. 3 Listiny
, pokud je tvrzeno, že napadený čl. II novely vytvořil nikoli sice nerovnost
mezi učiteli a vědeckými pracovníky VŠ navzájem, ale nerovnost
tzv. vnější mezi učiteli a vědeckými pracovníky VŠ na straně jedné a
ostatními pracovníky na straně druhé. Uvedené tvrzení bylo již předchozími
úvahami dostatečně vyvráceno.
Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že rovnost v právech (čl. 1 Listiny
), zákaz diskriminace v oblasti základních práv a svobod (čl. 3 odst. 1 Listiny
) a zásada, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně
pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky (čl. 4 odst. 3 Listiny
), nejsou čl. II zákona č. 216/1993 Sb. porušeny. Z týchž důvodů neshledal Ústavní soud ani porušení čl. 1 Ústavy
.
Ústavní soud se vzhledem k obsahu návrhu dále zabýval i údajným porušením čl. 36 odst. 1 Listiny
, podle něhož se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u
nezávislého a nestranného soudu. Navrhovatel cit. ustanovení interpretuje
nesprávně, neboť rovněž toto základní právo lze aplikovat pouze
v návaznosti na ostatní práva zaručená Listinou. Napadený čl. II novely
je ve vztahu k zákoníku práce
ustanovením speciálním; Ústavní soud jej považuje, jak již bylo uvedeno,
za konformní s uvedenými ústavními zákony a zdůrazňuje zejména ochranu
hodnot zakotvených v cit. čl. 33 Listiny
, již tento předpis zajišťuje. Poukaz na č. 36 Listiny není v tomto případě
na místě, neboť Listina poskytuje soudní (procesní) ochranu pouze tomu
právu, které účastníku právní řád (hmotné právo) garantuje. Jinak
- důsledně vzato - by každé zúžení, popřípadě omezení subjektivních práv,
což není v právním řádu zcela neobvyklé (např. stanovení odlišné
hranice věku pro nárok na starobní důchod u mužů a u žen aj.), znamenalo
zbavení práva na soudní ochranu; tak ovšem právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny
vykládat nelze. Smyslem tohoto ustanovení je tedy poskytnout právo na
soudní ochranu k uplatnění svého práva, čili práva, které zákonodárce
účastníku jako subjektivní právo zaručuje. Účastník má přirozeně možnost
obrátit se na soud v mezích jeho kompetence vždy; čl. 36 odst. 1 Listiny
nelze ovšem vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení. Toto ustanovení
toliko znamená, že se soud musí návrhem zabývat a nemá právo ho
odmítnout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž může ve
věci jednat (podmínky řízení).
Proto Ústavní soud dovozuje, že ani čl. 36 odst. 1 Listiny
není napadeným čl. II zákona č. 216/1993 Sb. dotčen.
Z pohledu mezinárodněprávního navrhovatelé namítali rozpor uvedeného čl. II s čl.
3 odst. 2 a s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech. U čl. 3 odst. 2 se jedná o omyl, neboť odstavec 2 tohoto článku
neexistuje. To poslanec JUDr. V. Ř., který byl pověřen jednat jménem
navrhovatele před Ústavním soudem, při ústním jednání výslovně
připustil a uvedl, že navrhovatel měl na mysli čl. 2 odst. 3 písm. b)
tohoto paktu. Uvedené ustanovení v podstatě koresponduje s čl. 36 odst. 1 Listiny
, jímž se již Ústavní soud zabýval. Lze tedy dovolit - a to ze stejných
důvodů jako u čl. 36 odst. 1 Listiny
- že uvedený čl. II není v rozporu ani s čl. 2 bodem 3 písm. b) Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech.
Pokud jde o čl. 26 tohoto paktu (který zakotvuje zejména rovnost všech před zákonem a právo na stejnou ochranu zákona
bez jakékoli diskriminace), pak důvody, pro něž Ústavní soud neshledal
protiústavnost čl. II napadeného zákona v oblasti vnitrostátního
práva, plně platí též pro posouzení otázky, zda je tento předpis v souladu
s cit. článkem paktu. Proto Ústavní soud i v tomto směru usoudil,
že čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech
není čl. II zákona č. 216/1993 Sb. porušen.
Ústavní soud se dále zabýval namítaným rozporem čl. II cit. zákona s čl. 3 Úmluvy o politice zaměstnanosti (č. 122). Z tohoto ustanovení zejména
plyne, že při provádění této úmluvy bude se zástupci osob, jichž se dotknou opatření, která mají být
učiněna, zejména se zástupci zaměstnavatelů a pracovníků, projednána
politika zaměstnanosti. Tuto úmluvu však nelze podle přesvědčení Ústavního
soudu považovat za mezinárodní smlouvu o lidských právech a základních
svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy
a důsledně vzato by nebylo třeba zkoumat, zda je napadeným čl. II zákona porušena. V tomto směru lze argumentovat též čtvrtou hlavou Listiny ("Hospodářská, sociální a kulturní práva"), kde se v čl. 26 odst. 3
stanoví jako základní právo člověka toliko právo získávat prostředky
pro své životní potřeby prací. Z tohoto ustanovení lze tedy dovodit pouze
právo na zaměstnání, které je konkretizováno zákonem č. 1/1991 Sb.
, o zaměstnanosti. Podle tohoto předpisu je právem na zaměstnání právo
občanů, kteří chtějí a mohou pracovat a o práci se skutečně ucházejí,
a) na zprostředkování pracovního uplatnění ve vhodném zaměstnání,
b) na rekvalifikaci nezbytnou k pracovnímu uplatnění,
c) na hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání a v případě ztráty zaměstnání.
Za této právní situace je zřejmé, že obsah čl. 3 cit. Úmluvy č. 122 (jejíž duch má čistě programový a nikoli regulativní charakter) je pouze
technickoorganizačním pravidlem, které sice souvisí s ústavním právem
podle cit. čl. 26 odst. 3
, nelze je však kvalifikovat jako základní právo a svobodu ve smyslu Listiny.
Rovněž Úmluvu č. 122
nelze jako celek považovat za mezinárodní smlouvu ve smyslu čl. 10 Ústavy
. Ostatně, ze zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 16. 2.
1994 plyne, že ani podle interní klasifikace Mezinárodní organizace
práce není tato úmluva považována za úmluvu z oblasti lidských práv
a základních svobod. Totéž zjistil Ústavní soud z Úředního bulletinu
(Official Bulletin) Mezinárodní organizace práce, vol. LXX, 1987, series
A, appendix II., kde pod heslem "Basic human rights" není Úmluva
Mezinárodní organizace práce č. 122 uvedena a je zahrnuta pod heslo "Employment
policy and human resources development."
I když Ústavní soud dovodil, že Úmluva č. 122 není mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy
, nicméně si pro úplnost ověřoval, zda byl čl. 3 této úmluvy napadeným čl. II zákona dotčen. V tomto směru zjistil zprávou Ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy došlou dne 24. 3. 1994, že návrh novely zákona o vysokých
školách (č. 216/1993 Sb.) byl v únoru 1993 rozeslán do zkráceného mezirezortního připomínkového
řízení, v rámci něhož byl zaslán i Vysokoškolskému odborovému svazu.
Zástupce tohoto svazu Ing. P. K. se zúčastnil připomínkové porady k
návrhu a vyslovil na ní jménem odborového svazu nesouhlas se změnou
pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou v pracovní poměr na dobu
určitou, pokud jde o učitele a vědecké pracovníky VŠ. Zamítavé stanovisko
tohoto odborového svazu bylo uvedeno ve vyhodnocení připomínkového
řízení při předložení návrhu novely zákona vládě. Je tedy zřejmé,
že novela zákona o vysokých školách (č. 216/1993 Sb.) byla se zástupci pracovníků bez ohledu na výsledek řádně projednána.
Ustanovení cit. novely lze považovat za opatření přijímaná za účelem
podpory aktivní politiky zaměstnanosti, a je tedy třeba dovodit, že čl. 3 Úmluvy č. 122
nebyl čl. II cit. zákona dotčen.
Ústavní soud se konečně zabýval i namítaným rozporem čl. II cit. zákona s Úmluvou o diskriminaci (zaměstnání a povolání) (č. 111) zejména z hlediska cit. čl. 1 odst. 1 písm. a) , čl. 2 a čl. 3 písm. b) a c) . Ani v tomto směru se s navrhovateli neztotožnil. Bližší důvody jsou rozvedeny
na jiném místě tohoto nálezu. Ústavní soud zejména zdůraznil
a zdůrazňuje prioritní nutnost zajištění práva na vzdělání ve smyslu čl. 33 odst. 1 Listiny
, jehož svobodný rozvoj v prostředí konkurence schopných, morálně a odborně
kvalifikovaných učitelů a vědeckých pracovníků je hodnotou natolik
významnou a silnou, že je třeba dát jí v konkrétní situaci přednost
před požadavkem "nerozlišovat" (v otázce skončení pracovního poměru
ve smyslu čl. II zákona) mezi učiteli a vědeckými pracovníky VŠ na
straně jedné a mezi pracovníky jinými na straně druhé.
Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ani Úmluva č. 111 není napadeným čl. II zákona č. 216/1933 Sb. porušena.
Proto Ústavní soud návrh skupiny poslanců na zrušení čl. II zákona č. 216/1993 Sb. zamítl.
Ústavní soud se dále zabýval napadeným ustanovením § 27 odst. 8 cit. zákona , podle něhož pracovní poměr učitelů a vědeckých pracovníků vysokých škol
se sjednává na dobu určitou v trvání dvou až pěti let; na kratší
dobu jej lze sjednat, jestliže o to pracovník písemně požádá.
Z ustanovení § 13 zákona č. 182/1993 Sb.
, o Ústavním soudu, plyne, že vyhovění návrhu na rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy
(zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení) v prvé řadě předpokládá,
že se pro něj vysloví alespoň 9 přítomných soudců. Tato podmínka
splněna nebyla, neboť kvalifikovaná většina přítomných soudců se
ani pro návrh skupiny poslanců na zrušení § 27 odst. 8 zákona č. 172/1990 Sb., ve znění zákona č. 216/1993 Sb., ani pro zamítnutí tohoto návrhu nevyslovila.
Proto Ústavní soud i návrh skupiny poslanců na zrušení uvedeného
ustanovení zamítl, aniž se po materiální stránce zabýval otázkou, zda ustanovení § 27 odst. 8 cit. zákona je či není v souladu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy
.
Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.
Práva na připojení odlišného stanoviska se svým jménem k rozhodnutí podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb. , o ústavním soudu, využili tito soudci: JUDr. Pavel Holländer, JUDr. Vlastimil Ševčík, JUDr. Vladimír Jurka a JUDr. Pavel Varvařovský.