Nález Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. července 1994 v plénu ve věci navrhovatele - skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, účastníka řízení - Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a vedlejšího účastníka MUDr. E. W., zastoupené advokátem JUDr. A. G., o návrhu na zrušení
1. části ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, ve slovech "a má trvalý pobyt na jejím území" a části ustanovení § 3 odst. 2 téhož zákona, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území",
2. části ustanovení § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona".
takto:
Dnem 1. listopadu 1994 se zrušují:
1. v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, část věty za (druhou) čárkou ve slovech "a má trvalý pobyt na jejím území" a v ustanovení § 3 odst. 4 téhož zákona, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících (před účinností zákona č. 116/1994 Sb. označeném jako odstavec 2 ), část věty ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území",
2. v ustanoveních § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, slova "ode dne účinnosti tohoto zákona".
Skupina 53 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky podala návrh:
1. na zrušení části věty za čárkou, totiž slov "a má trvalý pobyt na jejím území" v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 267/1992 Sb. a č. 134/1993 Sb., a v ustanovení § 3 odst. 2 téhož zákona, ve znění pozdějších předpisů, v části věty znějící "a mají trvalý pobyt na jejím území", s poukazem na to, že jsou v rozporu:
a) s ustanoveními čl. 1 , 4 a 10 Ústavy České republiky ,
b) s ustanoveními čl. 1 , 3 , 4 a čl. 11 odst. 1 věta druhá , jakož i s čl. 36 , 38 a 42 Listiny základních práv a svobod ,
c) s ustanovením čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské konvenci (Úmluvě) o ochraně lidských práv a základních svobod;
2. na zrušení části ustanovení § 5 odst. 2 a odst. 4 téhož zákona , ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona". V doplňujícím podání ze dne 2. června 1994 se praví, že tato ustanovení jsou v uvedených slovech rozporná s týmiž ústavními předpisy, s nimiž jsou v rozporu napadené části § 3 odst. 1 , 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Poslanecká sněmovna Parlamentu ve svém vyjádření ze dne 8. dubna 1994
(podepsaném předsedou Poslanecké sněmovny PhDr. Milanem Uhdem) uvedla,
že přijatý zákon č. 87/1991 Sb.
je v souladu s Ústavou a naším právním řádem. Zákon byl schválen potřebnou
většinou poslanců Federálního shromáždění dne 21. března 1991,
byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Smyslem
zákona je provedení alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd,
neboť četnost oblastí společenského života, ve kterých byly v naší republice
majetkové a jiné křivdy v období od 25. února 1948 do 1. ledna
1990 napáchány, a množství postižených osob do značné míry omezují
možnosti komplexní právní úpravy, která by zahrnula nápravu následků
všech křivd. Stejně tak není možné provést úplnou rehabilitaci nebo
úplné odškodnění všech, kteří byli v minulosti poškozeni. V souladu s
tímto principem zákon stanovil u oprávněných osob jako podmínku státní
občanství a trvalý pobyt na území republiky. Přijetí této zásady plně
odpovídá mezinárodním zvyklostem.
Dne 29. dubna 1994 byl přijat zákon č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb.
, o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon
nabyl účinnosti dnem 1. července 1994. Podle čl. I bodu 1 se v § 3
za odstavec 1
vkládají nové odstavce 2
a 3
a dosavadní odstavce 2
a 3
se označují jako odstavce 4
a 5
. Touto zákonnou změnou je tedy dotčeno i číslování napadeného ustanovení § 3 odst. 2
zákona o mimosoudních rehabilitacích, který se nadále označuje jako odstavec 4
.
1. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou ústavnosti zúžení okruhu osob,
jimž byly způsobeny některé majetkové a jiné křivdy z občanskoprávních
a pracovněprávních úkonů a ze správních aktů, které byly v tzv.
rozhodném období (tj. od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) učiněny v rozporu
se zásadami demokratické společnosti respektující práva občanů
vyjádřená v mezinárodních dokumentech a smlouvách závazných pro náš
stát (§ 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
, o mimosoudních rehabilitacích). Zúžení okruhu oprávněných osob vyplývá
z ustanovení § 3 odst. 1 citovaného zákona , podle něhož je oprávněnou osobou pouze fyzická osoba, jejíž věc přešla
do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 citovaného zákona , pokud je státním občanem ČSFR a má trvalý pobyt na jejím území. V případě,
že tato osoba již zemřela, je oprávněnou osobou ta fyzická osoba,
která je jako právní nástupce uvedena v § 3 odst. 4 písm. a) až e) citovaného zákona
[dříve v § 3 odst. 2 písm. a) až e)], pokud je státním občanem ČSFR a má trvalý pobyt na jejím území.
Je nesporné, že i v procesech restituce vlastnictví je nezbytné posuzovat
zásadu rovnosti před zákonem v souvislosti se specifiky oblasti,
v níž má nalézt své naplnění. Je třeba uvážit, zda za existence pouze
relativní rovnosti potencionálně zainteresovaných fyzických osob může
ústavněprávní koncepce základních práv ČR tolerovat existenci zužujícího
ustanovení co do okruhu subjektů práva podle kritéria trvalého
pobytu na území ČR.
V prvé řadě je nutné posoudit interpretační význam samotné preambule zákona č. 87/1991 Sb.
, z níž vyplývá, že cílem právní úpravy je "snaha zmírnit následky některých majetkových
a jiných křivd", k nimž došlo v období let 1948 až 1989. Jde tedy o
vymezení obsahu pojmu "některých" majetkových a jiných křivd. Vzniká
otázka, zda lze tento pojem chápat nejen ve vztahu k okruhu a intenzitě
majetkových zásahů, zejména do vlastnictví občanů v rozhodném období,
či zda je možné v něm spatřovat i zákonný prostor pro zúžení okruhu
oprávněných subjektů s ohledem na to, zda mají trvalý pobyt v ČSFR
(od 1. ledna 1993 v ČR). Na tuto otázku je třeba odpovědět záporně.
Slovní spojení "některé majetkové a jiné křivdy" lze považovat za vyjádření
vůle zákonodárce zmírnit nikoli všechny křivdy co do jejich obsahu
a rozsahu, nýbrž - a to pouze v tomto směru - jen křivdy nejzávažnější.
Prostor pro vyloučení určitých subjektů z okruhu těch, které
znaky některého restitučního titulu naplní, však z uvedené formulace
preambule zákona dovodit nelze. Z toho je možné usuzovat, že mezi definicí
pojmu "oprávněné osoby" podle ustanovení § 3 odst. 1
a odst. 4
(dříve odstavce 2
) napadeného zákona a textem i smyslem jeho preambule není souladu.
Možnost výslovného omezení nabývání určitých věcí do vlastnictví pouze
některými subjekty obsahuje čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
, který uvádí, že "zákon může také stanovit, že určité věci mohou být
pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a
Slovenské Federativní Republice" (od 1. ledna 1993 v ČR). Ve vazbě na čl. 42 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
pod pojmem "občan" se rozumí státní občan ČSFR (ČR). Tato úprava se však
u fyzických osob týká pouze podmínky státního občanství ČR, a to
ještě nikoli obecně, nýbrž jen ohledně určitých věcí v zákoně stanovených.
Listina základních práv a svobod v uvedeném ustanovení pak nezmocňuje
zákonodárce k stanovení dalších podmínek nabytí vlastnictví (ať
už v rámci restitučního procesu či obecně), totiž podmínky trvalého
pobytu na území ČR. Takové zmocnění nelze nalézt ani v jiných ústavních
předpisech českého státu.
Sám výraz "trvalý pobyt" je upraven v ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 135/1982 Sb.
, o hlášení a evidenci pobytu občanů. Trvalým pobytem je pobyt v místě
stálého bydliště občana, to je zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče,
byt nebo zaměstnání. Z ustanovení § 1 citovaného zákona vyplývá, že účelem citovaného zákona je úprava a zabezpečení řádného a
včasného hlášení a evidence pobytu československých státních občanů
na území tehdejší ČSSR. Jde tedy o zákon z oblasti práva veřejného, který
má povahu toliko evidenční a policejní; to je ostatně patrno i z
ustanovení § 3 odst. 3 tohoto zákona , podle něhož trvalý pobyt mohou mít občané jen v objektech, které jsou
označeny číslem podle zvláštních předpisů. Pojem "trvalého pobytu"
by proto neměl mít relevanci v normě, která upravuje soukromoprávní vztahy,
jakou je ve zkoumaném případě zákon č. 87/1991 Sb.
, o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících.
Při řešení otázky ústavnosti podmínky trvalého pobytu ve smyslu napadeného
zákona je dále nutno zvážit ustanovení čl. 14 odst. 1
a odst. 2 Listiny základních práv a svobod
, i když se jej návrh skupiny poslanců výslovně nedovolává. Podle tohoto
článku svoboda pohybu a pobytu je zaručena. Každý, kdo se oprávněně
zdržuje na území ČSFR (nyní ČR), má právo svobodně ji opustit. Jestliže
tedy napadené ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.
(§ 3 odst. 1
, 2
- nyní 4) považuje za oprávněnou osobu jen fyzickou osobu, která (mimo
další podmínky) má trvalý pobyt na území ČSFR (ČR) - a jestliže zákon
jen této osobě umožňuje s úspěchem žádat o vydání odňatých věcí -
pak tato zákonná podmínka ve svých důsledcích ústavně zaručenou svobodu
pobytu a pohybu ignoruje.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že návrh skupiny poslanců Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení napadené části ustanovení § 3 odst. 1
, odst. 2 (nyní odstavce 4) zákona č. 87/1991 Sb.
, o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících,
je důvodný, pokud poukazuje na rozpor:
- s čl. 1 Ústavy
, který prohlašuje Českou republiku za právní stát, založený na úctě k
právům a svobodám člověka a občana,
- s čl. 1 Listiny základních práv a svobod
, zaručujícím rovnost v právech,
- s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
, zakazujícím diskriminaci v oblasti základních práv a svobod,
- s čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
, stanovícím zásadu, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou
základních práv a svobod upraveny pouze zákonem,
- s čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
, který určuje, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit
stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky,
- s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské konvenci (Úmluvě) o ochraně
lidských práv a základních svobod, určujícím, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat
svůj majetek,
- s čl. 10 Ústavy
, podle něhož ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských
právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou
bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Napadené ustanovení
zákona je dále v rozporu s čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
, který zmocňuje zákonodárce toliko stanovit, že určité věci mohou být
pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České
a Slovenské Federativní Republice. Rovněž je v rozporu s čl. 14 odst. 1
, 2 Listiny základních práv a svobod
, který zakotvuje svobodu pohybu a pobytu a další práva v něm uvedená.
Pokud se však poslanecký návrh opírá o níže uvedené články Ústavy a Listiny
základních práv a svobod, neshledal Ústavní soud jejich porušení
z těchto důvodů:
- čl. 4 Ústavy
- stanoví, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Tento článek klade důraz na ochranu soudní mocí, má tedy jiný smysl
a nedotýká se částí ustanovení § 3 odst. 1
, odst. 4 (dříve odstavce 2) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákonů jej
měnících a doplňujících,
- čl. 36
a 38 Listiny základních práv a svobod
- oba tyto články kladou důraz na ochranu soudní mocí, tedy stejně jako čl. 4 Ústavy
,
- čl. 42 Listiny základních práv a svobod
- nejde o rozpor s tímto článkem. Návrh napadá podmínku trvalého pobytu, čl. 42 Listiny základních práv a svobod
se však týká vymezení pojmu "občan" a záruk lidských práv a základních
svobod zaručených Listinou základních práv a svobod pro cizince, pokud
tato práva nejsou přiznána výslovně občanům. Čl. 42 Listiny základních práv a svobod
se tedy souzené věci vůbec netýká.
2. Návrh skupiny poslanců dále brojí proti neúměrně krátké lhůtě stanovené
v ustanovení § 5 odst. 2
, odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
k podání výzvy k vydání věci (6 měsíců ode dne účinnosti zákona) a k
uplatnění nároku oprávněné osoby u soudu (1 rok ode dne účinnosti zákona).
Návrh argumentuje zejména tím, že tato ustanovení jsou s ustanovením § 3 odst. 1
, odst. 2 (nyní odstavce 4) napadeného zákona - která jsou zjevně protiústavní - organicky spojena,
neboť normují způsob, jak může (a musí) oprávněná osoba svůj nárok
realizovat. Za této situace je podle návrhu skupiny poslanců nezbytné
zrušit v ustanoveních § 5 odst. 2
, odst. 4
slova "ode dne účinnosti tohoto zákona", neboť jen tím lze umožnit osobám,
jejichž nárok založí teprve nález Ústavního soudu (tedy občanům
ČR, kteří na jejím území trvalý pobyt nemají), aby jej řádně uplatnili
ve lhůtě, jejíž počátek bude spadat vjedno s nabytím účinnosti zrušujícího
nálezu Ústavního soudu.
V předchozích úvahách Ústavní soud dospěl k názoru, že ustanovení § 3 odst. 1
a odst. 4 (dříve odstavce 2) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, pokud normovalo pro oprávněné
osoby též podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (od 1. ledna
1993 na území ČR), je v rozporu zejména s ústavním principem rovnosti
lidí, zakotveným v Listině základních práv a svobod. Tento závěr by
však sám o sobě nestačil k odstranění nerovnosti mezi oprávněnými osobami,
neboť lhůty obsažené v ustanoveních § 5 odst. 2
a odst. 4
napadeného zákona již uplynuly. Fyzické osoby, které jsou občany ČR a
nemají na jejím území trvalý pobyt, by tedy nemohly své nároky s úspěchem
uplatnit, neboť uplynutím zákonné lhůty zanikly. Tím by se zrušení
neústavních ustanovení § 3 odst. 1
a odst. 4 (dříve odstavce 2) napadeného zákona zcela minulo účinkem.
K naplnění ústavních principů, které vyvolává nutnost zrušit části ustanovení § 3 odst. 1
, odst. 4 (dříve odstavce 2) zákona , je proto nezbytné zrušit i část ustanovení § 5 odst. 2
a odst. 4 zákona
, konkrétně slova "ode dne účinnosti tohoto zákona", neboť, jak správně
uvádí navrhovatel, jen tak se umožní občanům, jejichž nárok založí
teprve nález Ústavního soudu, aby jej uplatnili včas. Ustanovení § 5 odst. 2
, 4
a § 3 odst. 1
, 4 (dříve odstavce 2) zákona jsou tedy vzájemně natolik spjata, že je nelze od sebe oddělovat a uvažovat
o ústavnosti § 5 odst. 2
, 4
samostatně. Proto Ústavní soud dovozuje, že rovněž napadená část ustanovení § 5 odst. 2
, 4 zákona č. 87/1991 Sb.
je ve svých důsledcích v rozporu s týmiž ústavními předpisy, které jsou
porušeny napadenou částí ustanovení § 3 odst. 1
, 2
tohoto zákona.
Jestliže Ústavní soud zrušuje v ustanoveních § 5 odst. 2
a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
slova "ode dne účinnosti tohoto zákona", pak lhůta uvedená v § 5 odst. 2
a odst. 4
téhož zákona začíná běžet dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu,
tedy dnem 1. listopadu 1994. Tento závěr je nezbytný, neboť jinak by
v souzené věci ochrana ústavních principů, které vedly ke zrušení napadených
částí ustanovení § 3 odst. 1
, 4 (dříve odstavce 2) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, nebyla garantována. Tato
nově otevřená lhůta se však týká jen osob, které se nálezem stanou
osobami oprávněnými. Jde tedy o osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého
pobytu na území ČSFR (ČR), již nález Ústavního soudu zrušil. Běh
nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu se však netýká osob, které
již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými, neboť ty tehdy platnou
podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR) splňovaly a z různých
důvodů nárok včas neuplatnily.
Ústavní soud se pro úplnost zabýval i námitkou navrhovatele, že 6měsíční
lhůta k výzvě k vydání věci a 1roční lhůta k uplatnění nároku u soudu,
které počínají běžet již dnem účinnosti zákona, jsou nepřiměřeně
krátké. I této námitce je třeba přisvědčit. Významné je, že se obě lhůty
váží na účinnost zákona, o němž se řada občanů s trvalým pobytem
mimo území republiky, zejména občanů ze zámořských zemí, nemusela, popř.
nemohla vůbec včas dozvědět. Za této situace je stanovení několikaměsíčních
lhůt k uplatnění nároku zejména ve vztahu k těmto občanům
diskriminující, neboť ve svých důsledcích mnoha z nich znemožnilo, aby
své nároky v zákonné lhůtě uplatnili. Z tohoto hlediska lze dovozovat,
že určení nepřiměřeně krátkých lhůt v ustanoveních § 5 odst. 2
, 4 zákona
je v rozporu s ústavními předpisy, jichž se návrh skupiny poslanců dovolává.
Důsledně vzato je v rozporu i s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
neboť zejména uvedeným občanům nebylo určením zcela nereálných lhůt umožněno,
aby se svého práva domáhali u nezávislého a nestranného soudu.
Lhůty uvedené v ustanoveních § 5 odst. 2
, 4 zákona č. 87/1991 Sb.
ovšem Ústavní soud zrušit nemůže již z toho důvodu, že návrh na jejich
zrušení podán nebyl. I kdyby však takový návrh podán byl, zrušením
uvedených lhůt by obě ustanovení pozbyla jakýkoli věcný smysl. I s přihlédnutím
k tomu Ústavní soud dovozuje, že ochraně ústavnosti odpovídá
výše uvedený závěr, podle něhož se stávající lhůty váží na vykonatelnost
nálezu Ústavního soudu, tedy na den 1. listopadu 1994. Tím jsou
dostatečně respektována rovná práva všech občanů, tedy i občanů trvale
žijících v cizině, u nichž je třeba předpokládat, že nyní jsou s
odstupem doby o svých právech ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb.
, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, dostatečně informováni
a mohou je reálně a včas uplatnit.
Ústavní soud se v této souvislosti zabýval i otázkou, zda vypuštění částí
ustanovení § 5 odst. 2 a odst. 4
napadeného zákona nemá povahu retroaktivní a zda neporušuje princip právní
jistoty, který lze dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky
. V souzené věci jde o nápravu nebo odčinění křivd, k nimž došlo v minulosti,
a součástí toho je i restituce majetku. Náprava je uskutečňována
konkrétními zákony upravujícími jednotlivé úseky života při respektování
zásady, že dřívější normy nebudou zrušovány retroaktivně, nýbrž
že budou odstraněny pouze některé následky jejich dřívějšího použití.
Je pravda, že již sám zásah do právního stavu vytvořeného podle starých
norem v předchozím období jistý aspekt retroaktivity má. Zákon č. 87/1991 Sb.
, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, však do samého právního
řádu kritického období (tj. od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) retroaktivně
nezasahuje, neboť se týká jen následků, které jsou s účinky
tohoto právního řádu spojeny, a ničeho jiného.
Právní věda rozeznává retroaktivitu pravou a retroaktivitu nepravou. Pravá
retroaktivita zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i
vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností. Nepravá
retroaktivita spočívá v tom, že právní vztahy hmotného i procesního
práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně
tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového; po jeho účinnosti
se však řídí právem novým. Tato zásada však platí jen potud, pokud
ostatní závěrečná ustanovení právní normy nestanoví se zřetelem
na zvláštnosti některých právních vztahů něco jiného.
Lze-li u zákona č. 87/1991 Sb.
, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, vůbec hovořit o retroaktivitě,
pak se jedná toliko o retroaktivitu nepravou, která je z hlediska
právní jistoty akceptovatelná. Konstrukce nápravy (rehabilitace)
spočívá ve stanovení oprávněné osoby, povinné osoby, v nutnosti podat
výzvu povinnému ve stanovené propadné lhůtě, v povinnosti povinného
uzavřít konkrétní dohodu o vydání věci a v nutnosti podat v propadné
lhůtě žalobu na povinného k vynucení podepsání takové dohody, jestliže
povinná osoba odmítla dohodu o vydání věci uzavřít. Nejde tedy o klasickou
vindikaci, i když se jedná o nárok na vydání věci, který je však založen na lex specialis
(zákon č. 87/1991 Sb.
, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících). Tato úprava dále znamená,
že se uznává platnost dřívějšího právního řádu, a nedojde-li k realizaci
nároku na vydání věci, zůstává při vytvořeném právním stavu a
není možno použít jiného právního ustanovení, a to ani ustanovení obecného.
Je zřejmé, že tyto úvahy se z hlediska posuzování retroaktivity právního
předpisu netýkají pouze zákona č. 87/1991 Sb.
, o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících,
jako celku, nýbrž že se vztahují i na důsledky vypuštění slov
"ode dne účinnosti tohoto zákona", dosud obsažených v ustanoveních § 5 odst. 2
, 4
uvedeného zákona.
Proto Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že vypuštění uvedených slov v
ustanoveních § 5 odst. 2
a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, nepřípustnou retroaktivitu
nezakládá. V opačném případě by celý uvedený zákon musel být považován
za nepřípustně retroaktivní. V souzené věci, jak již bylo uvedeno,
se však může jednat jen o retroaktivitu nepravou, jež je v právní
teorii i v praxi obecně považována za přijatelnou.
Proto Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy
a podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
, o Ústavním soudu, dnem 1. listopadu 1994 zrušuje:
1. v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, část věty za (druhou) čárkou ve slovech "a má trvalý pobyt na jejím území" a v ustanovení § 3 odst. 4 téhož zákona, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících (před účinností zákona č. 116/1994 Sb. označeném jako odstavec 2), část věty ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území",
2. v ustanoveních § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, slova "ode dne účinnosti tohoto zákona".
Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.
Práva na připojení odlišného stanoviska se svým jménem k rozhodnutí o návrhu na zrušení částí ustanovení § 5 odst. 2 a 4 napadeného zákona podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, využili tito soudci: JUDr. Vladimír Čermák a JUDr. Vlastimil Ševčík.