Nález
Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 28.března 1995 v plénu ve věci návrhu podaného spolu s ústavní stížností Z. N. bytem B., H. 81, zastoupeným advokátem JUDr. V. M. se sídlem v B., na zrušení § 46 zákona o rodině č. 94/1963 Sb. , § 19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona České národní rady č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, a § 15 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb. , kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
takto:

Dnem 1. října 1995 se zrušují

1. ustanovení § 46 zákona o rodině č. 94/1963 Sb., v platném znění,

2. ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona České národní rady č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů,

3. ustanovení § 15 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, v platném znění.

Odůvodnění:
Stěžovatel Zdeněk Novotný podal dne 16. 2. 1994 Ústavnímu soudu České republiky ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 1993, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání do rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 8. 1993, a spolu s tím podal i návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů v citovaném rozsahu. Na základě toho bylo řízení o ústavní stížnosti senátem přerušeno a návrh na zrušení ustanovení obou zákonů a prováděcího předpisu byl postoupen k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
K odůvodnění návrhu stěžovatel uvedl, že rozhodnutím o předběžném opatření, které vydal Úřad městské části Brno - Černovice v roce 1991, bylo rozhodnuto o umístění jeho syna do ústavní péče. Stěžovatel se proti předběžnému opatření odvolal, odvolací orgán - Úřad města Brna, odbor sociálních věcí, odvolání nevyhověl. Také trestní soud, který v souvislosti s těmito rozhodnutími rozhodoval v roce 1993 o porušení povinnosti otce platit ošetřovné po dobu pobytu syna v ústavní péči, nebral zřetel na námitky stěžovatele, že rozhodnutími byla porušena práva stěžovatele i jeho dítěte, jelikož Listina základních práv a svobod ve svém článku 32 odst. 4 stanoví, že práva rodičů mohou být omezena a děti od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Obdobné ustanovení obsahuje i čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Citovaná ustanovení měla podle stěžovatele v době rozhodování ve smyslu ustanovení § 2 tehdy platného ústavního zákona č. 23/1991 Sb. přednost před zákonem, tedy i před ustanovením § 46 zákona o rodině č. 94/1963 Sb. a § 19 odst. 1 písm. a) č. 1 zákona ČNR č. 114/1988 Sb. a § 15 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb. Státy, které jsou smluvními stranami citované Úmluvy, mají totiž zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady, na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení, určí, že takové oddělení je v zájmu dítěte.
Ústavní soud z odůvodnění trestního rozsudku Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 4 T 113/93 zjistil, že i když tak Městský soud v Brně neučinil s výslovným odkazem na ustanovení § 46 zákona č. 94/1963 Sb., řídil se obecný soud ve svých právních úvahách, zejména pokud jde o výrok o vině stěžovatele, obsahem tohoto zákona. Z této skutečnosti pak Ústavní soud dovodil, že návrh na zrušení části zákona č. 94/1963 Sb., v platném znění, jakož i dalších částí zákona České národní rady č. 114/1988 Sb. a vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb., jsou v úzké souvislosti s okolnostmi, vyplývajícími ze stěžovatelovy ústavní stížnosti, a že jsou tedy tak splněny formální podmínky pro projednání návrhu na zrušení zákona (§ 74 zákona č. 182/1993 Sb.).
Návrh byl dne 1. 11. 1994 zaslán účastníku řízení, tj. Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, s žádostí o vyjádření ve smyslu § 69 zákona o Ústavním soudu. Toto vyjádření bylo zasláno Ústavnímu soudu přípisem č. j. 3866/94 ze dne 17. 11. 1994. V úvodu obsahuje přípis obecné konstatování k výkonu rodičovských práv a povinností, který podléhá společenské kontrole. Pokud jde o rozpor mezi napadenými ustanoveními uvedených právních předpisů a citovanými ustanoveními čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, uvádí se v přípisu, že nebylo shledáno, že by napadené tři právní předpisy nebyly v souladu s Ústavou České republiky a s jinými právními předpisy, a že je nutné, aby byly i nadále součástí právního řádu. Z toho vyplynul návrh, aby Ústavní soud návrhu stěžovatele nevyhověl.
Ústavní soud se na základě předloženého návrhu musel v prvé řadě soustředit na porovnání obsahu napadených ustanovení, navržených ke zrušení, zejména § 46 zákona č. 94/1963 Sb. (protože z jeho právní úpravy se odvíjejí i ustanovení § 19 zákona č. 114/1988 Sb. a § 15 vyhlášky č. 182/1991 Sb.), s obsahem ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Omezení rodičovských práv a odloučení dětí od rodičů lze podle výslovného znění Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, v případě nesouhlasu rodičů provést jen rozhodnutím soudu (a na základě zákona). Text čl. 32 odst. 4 této Listiny o tom nepřipouští žádné pochybnosti: "Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona." Obdobně ochranu dítěte specifikuje též Úmluva o právech dítěte, kterou je stát povinen vnitrostátně zajistit.
Jestliže tedy Listina základních práv a svobod v citovaném článku stanoví, že nezletilé děti mohou být odloučeny od rodičů proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona, pak ustanovení zákona o rodině (§ 46 zákona č. 94/1963 Sb.), stejně jako ustanovení zákona o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení (§ 19 zákona č. 114/1988 Sb.), že okresní národní výbor (nyní okresní úřad) je povinen učinit v naléhavých případech předběžně i takové opatření, o kterém má jinak právo rozhodnout pouze soud, jemuž to neprodleně oznámí, přičemž soud rozhodne dodatečně, musel Ústavní soud dospět k závěru, že uvedená ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem ve smyslu § 70 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a musel je zrušit.
Ústavní soud se ztotožnil s názorem, obsaženým ve vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, v tom smyslu, že postrádá-li dítě výchovu ve vlastním rodinném prostředí, má právní nárok na to, aby mu stát svými orgány zajistil výchovu v prostředí nahrazujícím vlastní rodinu, tedy i ústavní výchovu, není-li možno poskytnout náhradní rodinnou péči (§ 46 zákona č. 94/1963 Sb.), takže je nejen právem těchto orgánů učinit potřebné opatření, jež vyžaduje zájem na ochraně práv nezletilého, ale je to i jejich právní povinností.
Ústavní soud však nemohl souhlasit s tvrzením, že rozsah oprávnění státních orgánů a jejich pravomoc, např. v § 46 zákona č. 94/1963 Sb., je v souladu s příslušnými normami mezinárodního práva, protože, jak výše uvedeno, dospěl k závěru, že toto konkrétní ustanovení je v rozporu s ústavním zákonem České republiky. Proto také nemohl souhlasit s dalším tvrzením, že soud může rozhodovat o okamžitém umístění dítěte do péče nahrazující výchovu rodičů až dodatečně, kdy příslušný správní orgán svým předběžným opatřením o takovém umístění rozhodl.
Výše uvedené důvody, které svědčí pro zrušení napadených ustanovení obou citovaných zákonů, platí ve stejném rozsahu i pro zrušení ustanovení prováděcího předpisu, tj. § 15 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 182/1991 Sb.
Ústavní soud, vědom si existence naléhavých případů, kdy je třeba v zájmu dítěte podniknout potřebné kroky neprodleně, odsunul účinnost nálezu na 1. říjen 1995, aby mohla být provedena potřebná organizační, případně legislativní opatření, aby ochrana zájmů dítěte byla prováděna v souladu s Listinou základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, jakož i s mezinárodní Úmluvou o právech dítěte, jíž je Česká republika vázána.

Předseda Ústavního soudu České republiky: JUDr. Kessler v. r.