Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 17. února 1999 v plénu o návrhu Ing. J. B. a P. M. na zrušení § 44 odst. 1 písm. d) a § 44 odst. 2 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních),
takto:
Návrh se zamítá.
Navrhovatel Ing. J. B. podal dne 10. dubna 1998 Ústavnímu soudu ústavní
stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 40/97-19
ze dne 3. února 1998, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutím policejních
orgánů České republiky, které nevyhověly jeho žádosti o vydání
zbrojního průkazu s odkazem na § 44 odst. 1 písm. d) zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), s odůvodněním, že žadatel není bezúhonný, protože byl pravomocně odsouzen
pro úmyslný trestný čin a dosud neuplynulo 10 let od pravomocného
odsouzení nebo od ukončení trestu odnětí svobody. Současně s ústavní
stížností podal navrhovatel návrh na zrušení § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních. V odůvodnění svého návrhu uvedl, že požádal
o vydání zbrojního průkazu, avšak jeho žádost byla příslušnými orgány
policie zamítnuta s odkazem na uvedené ustanovení zákona o střelných
zbraních z toho důvodu, že není bezúhonný, protože byl v roce 1991 uznán vinným trestným
činem zneužívání pravomoci veřejného činitele a odsouzen k peněžitému
trestu ve výši 2 000 Kč. Podle názoru navrhovatele legální i
soudní výklad tohoto ustanovení zákona o střelných zbraních, totiž to, že se týká i peněžitých trestů, s nimiž není spojen výkon
trestu odnětí svobody, vede k mimořádné tvrdosti a dostává se do rozporu
s principem právního státu zakotveným v článku 1 Ústavy České republiky
(dále jen "Ústava"), neboť fakticky umožňuje stavět do jedné roviny
osoby, jejichž činy vyžadují k nápravě pouze peněžitý trest, s
osobami, za jejichž trestné činy je nezbytné použít podstatně závažnější
sankce [§ 44 odst. 1 písm. a) a b) zákona o střelných zbraních]. Navrhovatel se cítí být tímto postupem diskriminován, když navíc poukazuje
na rozpor mezi skutečností, že podle trestního zákona
se po zahlazení odsouzení na pachatele hledí, jako by se trestného činu
nedopustil, avšak podle jiného zákona (zákona o střelných zbraních)
se na něj hledí, jako by k zahlazení nedošlo.
S ohledem na uvedené skutečnosti se IV. senát Ústavního soudu zabýval
splněním podmínek § 74 zákona č. 182/1993 Sb.
, o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a poté, co dospěl
ke kladnému závěru, usnesením č. j. IV. ÚS 165/98-14 ze dne 14. května
1998 řízení o ústavní stížnosti podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
přerušil a návrh na zrušení § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních postoupil plénu Ústavního soudu. Věc byla zapsána pod sp. zn. Pl. ÚS 16/98.
Navrhovatel P. M. podal dne 17. srpna 1998 ústavní stížnost proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 431/97-20 ze dne 6. května
1998, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutím policejních orgánů
České republiky, které nevyhověly jeho žádosti o vydání zbrojního průkazu
s odkazem na § 44 odst. 1 písm. d) a § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních s odůvodněním, že žadatel není bezúhonný, protože byl pravomocně odsouzen
pro trestný čin a k zahlazení odsouzení podle zvláštního zákona se
při posuzování bezúhonnosti osoby nepřihlíží. Současně s ústavní stížností
podal navrhovatel návrh na zrušení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních. V odůvodnění svého návrhu uvedl, že jediným důvodem, proč mu nebyl vydán
zbrojní průkaz, byla skutečnost, že byl v roce 1991 uznán vinným trestným
činem podle § 277 odst. 1 písm. b)
a odst. 2 písm. a) trestního zákona
a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců se zkušební
dobou 1 roku, přičemž následujícím usnesením Vojenského obvodového
soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 109/91 ze dne 25. června 1992 bylo
uznáno, že se osvědčil a hledí se na něho podle § 60 odst. 4 trestního zákona
, jako by nebyl odsouzen. Na tomto základě pak Krajský soud v Ostravě,
stejně jako dříve orgány Policie České republiky, dospěl k závěru, že
nesplňuje podmínku bezúhonnosti stanovenou v § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních. Trestněprávní důsledky osvědčení ve zkušební době jsou podle názoru soudu
právně irelevantní, protože správní orgán musí při posuzování bezúhonnosti
žadatele důsledně vycházet z legální definice tohoto pojmu
a nemůže přihlížet k trestněprávním důsledkům vyplývajícím z § 60 odst. 4 trestního zákona
. Krajský soud zastával názor, že podle § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních je nutno přihlížet nejen k odsouzení, které bylo zahlazeno, ale i k odsouzení,
u kterého platí zákonná domněnka neodsouzení. Podle názoru navrhovatele
je tento výklad extenzivní a omezuje žadatele v jeho právu na vydání
zbrojního průkazu. Navíc je otázkou, zda lze na tento případ aplikovat § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních, když institut zahlazení odsouzení je věcně odlišný od institutu zákonné
domněnky neodsouzení. Aplikací uvedeného ustanovení došlo k porušení
navrhovatelova práva na osobní čest a dobrou pověst podle čl. 10 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina") a je dán i rozpor
s čl. 40 odst. 2 Listiny
, když je vyloučeno, aby se osobě, která je považována za nevinnou, protože
k jejímu odsouzení nelze přihlížet, přičítalo k tíži, že spáchala
trestný čin.
Po zjištění, že i tento návrh splňuje podmínky stanovené v § 74 zákona o Ústavním soudu
, rozhodl IV. senát Ústavního soudu podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
usnesením č. j. IV. ÚS 366/98 ze dne 13. října 1998 o přerušení řízení
o ústavní stížnosti a návrh na zrušení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních postoupil plénu Ústavního soudu. Věc byla zapsána pod sp. zn. Pl. ÚS 27/98.
Plénum Ústavního soudu pak usnesením Pl. ÚS 16/98 ze dne 20. ledna 1999
rozhodlo o spojení obou návrhů ke společnému projednání a rozhodnutí,
přičemž budou nadále vedeny pod sp. zn. Pl. ÚS 16/98. Ústavnímu soudu
byl pod sp. zn. Pl. ÚS 1/99 předložen i návrh P. K. na zrušení § 40 odst. 1 písm. e), § 44 odst. 1 písm. d) a § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních. Návrh na zrušení uvedených ustanovení byl podán v souvislosti s ústavní
stížností ze dne 7. prosince 1998 proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích č. j. 10 Ca 201/98-25 ze dne 23. září 1998. Ústavní
soud usnesením č. j. Pl. ÚS 1/99 ze dne 28. ledna 1999 tento návrh
podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, protože shledal, že tento návrh
je nepřípustný. Podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu
je návrh nepřípustný, jestliže Ústavní soud již v téže věci jedná. V
řízení o předmětném návrhu byla tato podmínka splněna, protože o téže
věci jedná Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 16/98. Projednání
návrhu vedeného pod sp. zn. Pl. ÚS 1/99 tedy bránila překážka
věci zahájené. Navrhovatel však měl právo účasti na jednání o dříve
podaném návrhu jako vedlejší účastník.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky poukázala ve svém vyjádření
na důvodovou zprávu k § 44 odst. 1 písm. b) zákona o střelných zbraních, podle níž je kritérium bezúhonnosti další náročnou podmínkou, jež by měla
v největší míře znemožnit vydávání zbrojních průkazů osobám, které
vzhledem ke své minulosti a současným prokazatelným informacím o nich
mohou být potenciálními nositeli nebezpečí ze zneužití zbraně. Ustanovení § 44 zákona o střelných zbraních obsahuje zejména vybrané nejzávažnější trestné činy, které jsou odstupňovány
podle míry společenské nebezpečnosti, čemuž odpovídá i délka
doby, po kterou žadatel o zbrojní průkaz nemůže být považován za bezúhonnou
osobu. Cílem napadeného ustanovení je tedy podle názoru Poslanecké
sněmovny především ochrana společnosti před potenciálním zneužitím
zbraně. Z tohoto důvodu je nerozhodné, zda byl pachateli takového
trestného činu uložen trest odnětí svobody nebo jiný trest anebo že odsouzení
za takový trestný čin bylo již pro jiné účely podle zvláštních
zákonů zahlazeno. Pominout nelze ani nerovnost spočívající v tom,
že po případném zrušení předmětného ustanovení by mohl být vydán zbrojní
průkaz osobě, která byla pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný
čin, nikoliv však osobě, která je podle § 45 zákona o střelných zbraních pouze tzv. nespolehlivá, neboť byla v posledních 3 letech pravomocně uznána
vinnou za stanovený přestupek. Za tohoto stavu věci nelze než vyjádřit
stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý
zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem,
přičemž je na Ústavním soudu, aby podaný návrh posoudil a vydal
příslušné rozhodnutí.
Ve svém dalším vyjádření Poslanecká sněmovna zaujala stanovisko i ve vztahu
k návrhu na zrušení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních. Z jejího vyjádření vyplývá, že právo na vydání zbrojního průkazu je omezeno § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních, a nikoliv § 44 odst. 2 tohoto zákona, který pouze vylučuje přihlížet k trestněprávním důsledkům
zahlazení odsouzení podle zvláštního zákona. Lze se přitom domnívat,
že absence § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních by neměla, a to i přes případné zahlazení odsouzení podle trestněprávních
předpisů, vliv na stanovenou délku doby, po kterou se žadatel o zbrojní
průkaz nepovažuje za bezúhonného. Totéž platí i pro institut tzv.
osvědčení podle § 60 trestního zákona
. Současně nelze přehlédnout ani skutečnost, že o zahlazení odsouzení
rozhoduje soud na žádost nebo návrh oprávněných osob, z čehož vyplývá,
že posouzení bezúhonnosti pro účely zákona o střelných zbraních by v případě, že by se přihlíželo k zahlazení
odsouzení, záviselo pouze na tom, zda byl takový podnět soudu podán a jak o něm bylo rozhodnuto. Dále Poslanecká
sněmovna uvedla, že se u zahlazení odsouzení podle § 69
a 70 trestního zákona
a u osvědčení podle § 60 trestního zákona
sice jedná o odlišné instituty, jejich důsledky jsou však totožné, tzn.,
že se v obou případech na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.
Rozlišování těchto institutů z hlediska splnění podmínek pro vydání
zbrojního průkazu považuje proto za bezpředmětné. Poslanecká sněmovna
považuje za bezpředmětnou též skutečnost, že poznámka pod čarou č. 13)
k § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních obsahuje pouze odkaz na ustanovení trestního zákona
a trestního řádu
týkající se zahlazení odsouzení, protože poznámka pod čarou není součástí
normativního textu právního předpisu, a nemá proto normativní povahu.
I zde Poslanecká sněmovna vyjádřila názor, že zákonodárný sbor
jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním
pořádkem a naším právním řádem.
Z těsnopisecké zprávy o 36. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky ve dnech 31. října - 3. listopadu 1995 vyplývá, že zákon
o střelných zbraních byl na této schůzi přijat potřebnou většinou poslanců
podle čl. 39 odst. 1
a 2 Ústavy
poměrem hlasů 65 proti 27. K projednání a přijetí zákona došlo na základě
vládního návrhu č. 1665 ze dne 8. února 1995 a společné zprávy výborů
Poslanecké sněmovny (sněmovní tisk 1665). Tento zákon byl vyhlášen
v částce 75 Sbírky zákonů České republiky rozeslané dne 13. prosince
1995 a nabyl účinnosti dnem 1. března 1996. Lze tedy mít za to, že
zákon byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu
).
K návrhu na zrušení uvedených ustanovení zákona o střelných zbraních podalo své vyjádření i Ministerstvo vnitra. Z vyjádření vyplývá, že zahlazením
odsouzení má § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních na mysli všechny případy vzniku fikce neodsouzení. V případě opačného
výkladu by totiž zejména v případě trestných činů uvedených v § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních, tedy trestných činů neuvedených v písmenech a) a b), jestliže byly spáchány
úmyslně a neuplynulo alespoň 10 let od pravomocného odsouzení
nebo od ukončení výkonu trestu odnětí svobody v případě, že byl tento
trest uložen, mohlo mít pravomocné odsouzení za stejný trestný čin
pro různé osoby odlišné důsledky z hlediska splnění podmínky bezúhonnosti.
Tím by byla podle názoru Ministerstva vnitra porušena zásada rovnosti
v právech podle čl. 1 Listiny. Ministerstvo vnitra dále uvedlo,
že použití přísnějších hledisek bezúhonnosti v případě zákona o střelných zbraních je odůvodněné. Ustanovení zákona týkající se bezúhonnosti je třeba chápat jako
restriktivní opatření, jež má za účel snížit počet držitelů zbrojních
průkazů a tím také zbraní, a to zejména zpřísněním podmínek pro
získání zbrojního průkazu. K restriktivním opatřením se přistoupilo i
v jiných zemích a byly zavedeny i v některých státech Evropské unie.
Zákon o střelných zbraních byl chápán jako zákon speciální se zvláštní
úpravou bezúhonnosti a jejího posuzování. Ostatně, pokud tento zákon
po splnění stanovených podmínek stanoví právo na získání zbrojního
průkazu pro fyzickou osobu, v žádném případě se nejedná o naplnění některého
z práv a svobod založených Ústavou nebo Listinou. Rovněž nemůže
podle názoru Ministerstva vnitra použitím § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních dojít k narušení práva na ochranu dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny
. Posuzování podmínek stanovených zákonem se děje v neveřejném řízení
před orgánem Policie České republiky a důvody, proč není možno zbrojní
průkaz vydat, jsou sdělovány pouze žadateli. Ministerstvo vnitra proto
navrhuje zamítnutí návrhu.
Podstatou návrhu na zrušení § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních je tvrzení, že toto ustanovení je v rozporu s principem právního státu
zakotveným v čl. 1 Ústavy
, jakož i s principem rovnosti v důstojnosti a právech zakotveným v čl. 1 Listiny
, neboť odejmutím práva na získání zbrojního průkazu osobám, které byly
postiženy pouze peněžitým trestem, dochází ve skutečnosti k jejich
diskriminaci. Podstatou návrhu na zrušení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních je tvrzení, že toto ustanovení je v rozporu s čl. 10 odst. 1 Listiny
, neboť není respektován právní důsledek zahlazení podle § 70 odst. 1 trestního zákona
, podle kterého, bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako
by nebyl odsouzen.
Návrh na zrušení § 44 odst. 1 písm. d) a § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních se zakládá na 2 argumentech. Prvním je absence rozlišování mezi z hlediska
sankce rozdílnými trestnými činy při posuzování bezúhonnosti, v
čemž je spatřováno porušení principu právního státu podle čl. 1 Ústavy;
druhým je pak dotčení základního práva vyplývajícího z čl. 10 odst. 1 Listiny
, protože není respektován právní důsledek zahlazení dle § 70 odst. 1 trestního zákona
, podle něhož, bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako
by nebyl odsouzen.
Nutno poznamenat, že zákon o střelných zbraních, který nabyl účinnosti
dnem 1. března 1996, zavádí pro všechny občany nárok na získání zbrojního
průkazu, avšak po splnění všech zákonem stanovených podmínek. Jedná
se tedy (na rozdíl od minulosti) o věc nárokovou (v minulosti tento
nárok dán nebyl a o možnosti získání zbrojního průkazu rozhodoval
správní orgán policie). Zákon o střelných zbraních ve své části šesté
upravuje podmínky vedoucí k získání zbrojního průkazu. Ten (v případě
splnění stanovených podmínek) vydává okresní ředitelství Policie České
republiky. Kromě dosažení předepsaného věku, způsobilosti k právním
úkonům, zdravotní způsobilosti a odborné způsobilosti je požadována
i bezúhonnost a spolehlivost. Oproti dřívější právní úpravě jsou tak
jednoznačně stanoveny přesné a přehledné podmínky, za jejichž splnění
lze zbrojní průkaz vydat, přesněji řečeno, za jejichž splnění zbrojní
průkaz vydán být musí. Je v těchto souvislostech na místě úvaha,
zda je za daného stavu věci získání zbrojního průkazu věcí náročnou
a obtížnou, jinými slovy, zda podmínky stanovené zákonem o střelných
zbraních jsou příliš přísné (posuzováno také v souvislosti s podaným
návrhem - tedy i z hlediska stanovení rozsahu bezúhonnosti tak, jak ji
zákon o střelných zbraních vyžaduje). Podle přesvědčení Ústavního soudu
lze zákonodárcem zvolené řešení pokládat za přijatelné, nikoli za
nepřiměřené. Konečně ovšem takto zvolenou úpravu nelze pokládat za
protiústavní, a to ani z hlediska, které zdůraznil navrhovatel, maje
na mysli především rozpor s čl. 1 Ústavy, kdy je namítána mimořádná tvrdost,
která se dostává do rozporu s principem právního státu, když
fakticky umožňuje stavět do jedné roviny osoby, jejichž trestné činy
vyžadují k nápravě pouze peněžitý trest, s osobami, za jejichž trestné
činy je nezbytné použít přísnějších sankcí. Ústavní soud v řadě svých
rozhodnutí vyložil obsah ústavního principu rovnosti. Identifikoval
se v nich [zejména v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS
16/93 (Sbírka ÚS č. 1, str. 194 - 5, 205 - 6), Pl. ÚS 36/93 (Sbírka
ÚS č. 1, str. 179), Pl. ÚS 5/95 (Sbírka ÚS č. 4, str. 218), Pl. ÚS 9/95
(Sbírka ÚS č. 5, str. 137)] s chápáním ústavního principu rovnosti,
jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR (Sbírka ÚS ČSFR, 1992, č. 11):
"Je jistě věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že
určité skupině poskytne méně výhod jako jiné. Ani zde však nemůže postupovat
libovolně... . Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a
zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze
s odvoláním na veřejné hodnoty.". Ústavní soud odmítl absolutní chápání
principu rovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost občanů nelze
chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak
ji mají na mysli všechny moderní ústavy" [Pl. ÚS 36/93 (Sbírka ÚS č.
1, str. 179)]. Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní
akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko
první přitom spatřuje ve vyloučení libovůle. Hledisko druhé vyplývá
z právního názoru vyjádřeného v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl.
ÚS 4/95 (Sbírka ÚS č. 3, str. 209): "nerovnost v sociálních vztazích,
má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity,
zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti.
To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení
jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl.
11 Listiny, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny,
práv národnostních a etnických menšin podle čl. 24 a násl. Listiny
a podobně [shodně i Pl. ÚS 5/95 (Sbírka ÚS č. 4, str. 217 - 18)].
Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu či
jeho části zakládající nerovnost je tedy dotčení některého ze základních
práv a svobod. Pokud navrhovatel namítá, že zákonodárce posuzuje
stejným způsobem nerovné případy (čímž by měl porušit čl. 1 Ústavy),
bylo by možné s ním souhlasit pouze tehdy, jestliže by tak činil libovolně,
resp. by tím zasáhl do základního práva nebo svobody. Vymezení
okruhu osob dle § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních však libovolné není. Je dáno dostatečně určitě a srozumitelně znakem
úmyslného spáchání trestného činu a v tom obsaženou informací o mravní
způsobilosti žadatele o vydání zbrojního průkazu. Jelikož "právo" na
střelnou zbraň není základním
právem, není namítanou nerovností napadeného zákonného ustanovení dotčeno
některé ze základních práv a svobod, a není proto dán ani důvod jeho
zrušení pro porušení práva rovnosti.
K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení
nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. V těchto situacích
je nutné stanovit podmínky, za jejichž splnění má prioritu jedno
základní právo či svoboda, a za splnění kterých jiné. Základní je v
této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit
pouze v zájmu jiného základního práva či svobody.
V posuzované věci se v kolizi ocitají základní právo plynoucí z čl. 10 odst. 1 Listiny
(promítající se kromě jiného v § 69
a 70 trestního zákona
) a základní právo na život (čl. 6 odst. 1
, 2 Listiny
), případně další základní práva, jejichž omezení by bylo lze docílit
použitím střelných zbraní, (čl. 11 odst. 1
, čl. 12 odst. 1
, čl. 13 Listiny
a jistě i další). Při posuzování možnosti omezení základního práva či
svobody ve prospěch jiného základního práva, resp. svobody lze stanovit
tyto podmínky, za jejichž splnění má prioritu jedno základní právo
či svoboda:
První podmínkou je jejich vzájemné poměřování, druhou je požadavek šetření
podstaty a smyslu omezovaného základního práva, resp. svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny
). Vzájemné poměřování ve vzájemné kolizi stojících základních práv a
svobod spočívá v následujících kritériích - prvním je kritérium vhodnosti,
tedy odpověď na otázku, zdali institut omezující určité základní
právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl - tj. ochranu jiného základního
práva. V daném případě, pokud je namítáno, že za určitých konkrétních
okolností (v některých určitých případech) jeví se tyto podmínky
přísné (stran získání střelných zbraní), jde pouze a výlučně o úvahu
zákonodárce v určitém času a prostoru. Je namístě připomenout, že oblast
střelných zbraní (jejich získání a držení) je takovou sférou života
společnosti, ve které lze akceptovat postup obezřetný, který je třeba
pečlivě zvažovat. Stanovené podmínky je možné označit za přísnější,
rozhodně však nejsou mimořádně striktní či dokonce extrémní. Uvedená
ustanovení potom umožňují upevnit ochranu základních lidských práv,
jak byla zmíněna.
Kritérium potřebnosti spočívá v porovnání legislativního prostředku omezujícího
základní právo, resp. svobodu s jinými opatřeními, umožňujícího
dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícího se základních práv
a svobod. Ani zde nelze státu vyčítat, že by stanovením uvedených podmínek
vybočil z rámce, který je v dané oblasti přiměřený, a nelze mít
ani za to, že stanovením bezúhonnosti, a tedy vymezením určité míry
mravnosti, přesahuje přiměřenou míru potřebnosti. Třetím kritériem je
porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv. V posuzovaném
případě jedním z nich je právo na lidskou důstojnost, osobní
čest, dobrou pověst a ochranu svého jména, druhým potom právo na život,
případně další základní práva, jejichž omezení by bylo možné docílit
užitím střelné zbraně, (čl. 11
, čl. 12 odst. 1
, čl. 13 Listiny
a další). Součástí porovnání závažnosti v kolizi stojících základních
práv je i zvažování využití právních institutů minimalizujících argumenty
podložený zásah do jednoho z nich. V posuzovaném případě řada argumentů
vypovídá ve prospěch zákonodárcem provedené úpravy, resp. podmínky
jím stanovené nevybočují právě z rámce přiměřenosti. Argument
empirický (prokazatelně rok od roku narůstající počet úmyslných trestných
činů spáchaných legálně drženou střelnou zbraní), systémový (stále
větší nárůst razantních a závažných trestných činů), hodnotový (důrazné
útoky na život a majetek občanů). Případné úvahy o právu na sebeobranu
je třeba v daných souvislostech odmítnout - právě i s poukazem
na to, že oč obtížnější bude možnost střelnou zbraň získat a držet,
o to větší budou právě možnosti sebeobrany. Sjednocujícím prvkem (u
osob, kterých se týká prokázání bezúhonnosti) je právě skutečnost (§ 44 odst. 1 zákona o střelných zbraních), že se dopustily úmyslného trestného činu. Jistěže se takto posuzovaná
záležitost posunuje do roviny mravní či snad morálně etické. Z hledisek
již vyložených tedy není rozhodující zvažovat (a to ani z hledisek
ústavněprávních), o jaký druh trestné činnosti či o jaký konkrétní
trestný čin šlo či jaká sankce byla v tom či onom případě uložena. Nelze
tedy vyčítat zákonodárci, že vůči těmto osobám jeví nedůvěru, a
to ovšem právě a jenom v souvislosti s tak závažným jevem, jako je držení
a vlastnictví střelných zbraní. Není tak možné hovořit o hypertrofii
obecnosti a potřebnosti diferenciace, která by zajistila ústavní
princip rovnosti. Napadené ustanovení zákona o střelných zbraních je
dostatečně konkrétní právě stanovením všech jednoznačně vymezených podmínek,
za kterých lze střelnou zbraň získat a také ji držet. Z hlediska
zmiňované bezúhonnosti je to právě ona doba (z hlediska zahlazení
odsouzení) vymezená § 44 odst. 1 písm. a) až d) zákona o střelných zbraních. Tato doba je stanovena přesně a určitě a platí také za přesně stanovených
podmínek pro všechny subjekty stejně. Základní vztah k zákonu o
střelných zbraních se i v případech podřazených pod písmenem d) § 44 odst. 1 zákona o střelných zbraních sjednocuje a dostává výraz právě v souvislosti s úmyslným spácháním trestného
činu dotyčných subjektů s poukazem na výrazný a společensky významný
jev, jako je držení střelné zbraně a důsledky z toho plynoucí.
I s odhlédnutím od toho, že vlastnit a držet střelnou zbraň není základním
lidským právem (a zajisté ani právem vlastnit majetek podle čl.
11 Listiny), přece jenom je namístě uvést, že zájem na ochraně základních
práv, jako jsou právo na život, zdraví či ochranu majetku, je evidentní
a s právem na vlastnictví a držení zbraně nesouměřitelný. Možnosti
sebeobrany v případě útoku se střelnou zbraní se stávají minimálními.
Proto je namístě
v oblasti možností získání střelné zbraně postupovat uvážlivě a pozorně.
Ohledně úvahy o rozporu napadeného ustanovení zákona o střelných zbraních s čl. 10 odst. 1 Listiny
nutno odkázat na to, co již bylo řečeno, snad s dodatkem, že i při vyžadování
opisu z evidence Rejstříku trestů je samozřejmou povinností
správních orgánů policie práva obsažená v čl. 10 odst. 1 Listiny
respektovat. Listina samotná je základním pramenem právní úpravy ochrany
osobních údajů a spolu s dalšími právními předpisy, jako je např. občanský zákoník, trestní
zákon a zákon o přestupcích, zákon o advokacii a zákon o ochraně
osobních údajů v informačních systémech, představuje dostatečnou ochranu a garance základních lidských práv obsažených v čl. 10 odst. 1 Listiny
. Ostatně není ani důvod mít obavu z toho, že příslušný státní orgán při
práci s opisem z evidence Rejstříku trestů by zmíněná základní práva
porušoval (státní orgány přicházejí do styku s opisem z evidence Rejstříku
trestů, např. při trestním řízení - policie, státní zastupitelství,
soud), a to i v době, kdy trestní řízení ještě není pravomocně
skončeno.
Napadené ustanovení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních lze považovat pouze za vysvětlující, upřesňující a odstraňující pochyby
stran postupu při zjišťování bezúhonnosti z hlediska tohoto zákona.
Jde o zákonnou úpravu, která je speciální, se speciálním vymezením pojmu
bezúhonnosti z důvodů, které již byly zmíněny. Vyjádření toho, že
při posuzování bezúhonnosti osoby se nepřihlíží k zahlazení odsouzení
podle zvláštního zákona (trestního zákona
a trestního řádu
), není protiprávní, tím méně protiústavní, ale pouze odstraňující případné
pochybnosti především procesního charakteru. Tato skutečnost potom
nezakládá důvod ani ke zrušení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních.
Vzhledem k uvedeným závěrům Ústavní soud neshledal rozpor § 44 odst. 1 písm. d) a § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních s Ústavou, ústavními zákony ani mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy,
a proto návrhy na jejich zrušení zamítl.
Předseda Ústavního soudu: JUDr. Kessler v. r.
Odlišné stanovisko v této věci zaujali podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, soudci JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. Vladimír Paul a JUDr. Pavel Varvařovský.