Nález Ústavního soudu České republiky

Jménem České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 23. listopadu 1994 v plénu o návrhu skupiny 45 poslanců Parlamentu České republiky na zrušení ustanovení bodů 1, 2, 97, 98, 99 a 100 obsažených v článku I zákona č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pokud se jimi zrušují, mění nebo doplňují základní zásady a ustanovení § 151, 152, § 154 odst. 1 a § 156 odst. 3 zákoníku práce a s tím související ustanovení bodu 38 [§ 37 odst. 1 písm. f)] a bodu 102 (vypuštění slov "152 a" v § 162 větě první)

takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění

I.

Dne 24. května 1994 byl Ústavnímu soudu České republiky doručen návrh skupiny 45 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení citovaných ustanovení zákona č. 74/1994 Sb. Napadený zákon byl Parlamentem České republiky schválen a nabyl účinnosti dnem 1. června 1994 s výjimkou čl. I bodu 90, který nabyl účinnosti dnem 1. září 1994 a čl. VII bodu 7, který nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1995.
Zákon byl publikován ve Sbírce zákonů v částce 23, která byla rozeslána dne 29. dubna 1994, takže tento zákon nabyl platnosti. Tím byla splněna podmínka přípustnosti návrhu ve smyslu § 66 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Dne 3. listopadu 1994 obdržel Ústavní soud České republiky doplnění navrhovatelů, které obsahovalo opravu některých chybně uvedených číselných údajů a zároveň upřesnění textu návrhu, z něhož pro úplnost lze uvést následující:
Federální shromáždění svým usnesením č. 110 ze dne 15. prosince 1992 sice nesouhlasilo s ratifikací Úmluvy č. 171 o noční práci z roku 1990, vyslovilo však souhlas s ratifikací Protokolu z roku 1990 k Úmluvě (revidované) o noční práci ženy (1948). Podle Bulletinu Official du Bit (1993) byla listina o ratifikaci uvedeného Protokolu zaregistrována dne 15. března 1993 s tím, že Protokol vstoupil v platnost 15. března 1994. Navrhovatelé dále uvádějí, že s ohledem na skutečnost, že ratifikovaný Protokol nebyl dosud vyhlášen ve Sbírce zákonů České republiky, nelze na něj vztáhnout ustanovení čl. 10 Ústavy České republiky.
Jak z doplnění dále vyplývá, poukazují navrhovatelé na rozpor napadených ustanovení zákoníku práce s ratifikovaným a dosud nevyhlášeným Protokolem z roku 1990 k Úmluvě o noční práci (ženy) - revidované - z roku 1948.

II.

Ústavní soud České republiky zaslal podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky a vyžádal si rovněž těsnopiseckou zprávu o schůzi Poslanecké sněmovny, na níž byl projednáván vládní návrh zákona, kterým se měnil a doplňoval zákoník práce a některé další zákony, včetně společné zprávy výborů Poslanecké sněmovny a důvodové zprávy k tomuto návrhu.
Za Parlament České republiky se k návrhu vyjádřil místopředseda Poslanecké sněmovny Ing. Pavel Tollner, který zdůraznil, že přímý zákaz noční práce žen vyplývá pouze z čl. 3 Úmluvy č. 89, který se však týká jen práce žen v průmyslových podnicích, úzce vymezených v čl. 1 této úmluvy. Ve srovnání s ostatními mezinárodními pakty a Úmluvou č. 171 z roku 1990 je Úmluva č. 89 zastaralá a ve své podstatě zakládá diskriminaci žen. Tato diskriminace se projevuje v možnosti uzavírání pracovních smluv mužů a žen, zaměstnaných mimo průmyslové podniky uvedené v Úmluvě č. 89.
Úmluvou č. 171 z roku 1990, která se rovněž týká noční práce žen, je zpravidla dáno ženě na výběr, kdy a za jakých okolností se rozhodne využít ochrany, která je jí zákazem noční práce poskytována a garantována ve formě jejího souhlasu.
Práva žen na zvláštní ochranu stanovená v čl. 29 a 32 Listiny základních práv a svobod je třeba porovnávat s právem každého člověka na svobodnou volbu povolání (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 1 odst. 3 zákona o zaměstnanosti ) a se zaručeným právem žen na stejné podmínky v zaměstnání, jaké mají muži [čl. 2, čl. 6 odst. 1, čl. 7 písm. a) a e) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, uveřejněného pod č. 120/1976 Sb.].
Zákon č. 74/1994 Sb. nadále zaručuje ženě dostatečnou ochranu před zařazením na noční práci proti její vůli.
Česká republika není vázána žádnou mezinárodní úmluvou, Ústavou ani Listinou základních práv a svobod k absolutnímu zákazu vysílat těhotné ženy a ženy pečující o malé děti na pracovní cesty. Proto stejně jako u noční práce i v tomto případě by setrvání na absolutním zákazu vysílat tyto ženy na pracovní cesty i v případě jejich souhlasu znamenalo jejich diskriminaci z hlediska pracovních příležitostí a podmínek pro výkon zaměstnání.
Zákon č. 74/1994 Sb. byl přijat potřebnou většinou poslanců Parlamentu, řádně podepsán a vyhlášen ve Sbírce zákonů.
Zákonodárný sbor jednal s přesvědčením, že přijatý zákon je zcela v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod, právním řádem a mezinárodními smlouvami, kterými je naše republika vázána. Potud citace Poslanecké sněmovny České republiky.
Z hlediska odborného posouzení dané problematiky si Ústavní soud České republiky vyžádal rovněž stanoviska:
1. Ministerstva zahraničních věcí České republiky,
2. Ministerstva zdravotnictví České republiky,
3. Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky.
ad 1. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky k věci sdělilo, že vypuštěním § 151 a 152 v dříve platné úpravě zákoníku práce dochází k omezení zákazů vztahujících se k noční práci žen. Novelou zákoníku práce (zákonem č. 74/1994 Sb.) dochází naopak k rozšíření práv žen, možnost výběru se ponechává na jejich zvážení. Podobně je tomu rovněž u ustanovení § 153 a § 154 odst. 1 zákoníku práce . Obecně lze tedy říci, že nová právní úprava jde nad rámec mezinárodních závazků v oblasti lidských práv, přičemž s mezinárodními úmluvami nekoliduje.
ad 2. Ministerstvo zdravotnictví České republiky se odvolalo na závěry hlavního hygienika České republiky s tím, že podle jeho názoru zákaz noční práce žen a současná právní úprava pracovních podmínek žen, daná ustanoveními § 149 až 156 zákoníku práce v platném znění, není v rozporu se zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění změn a doplňků. Problém ochrany zdraví pracujících žen, včetně žen těhotných a jejich nenarozených dětí, je nutno chápat zejména v souvislosti s určením druhů prací, které ženy mohou vykonávat, a charakterem pracoviště. Ochrana zdraví pracujících žen bude podle názoru Ministerstva zdravotnictví České republiky odpovídajícím způsobem zajištěna příslušnou vyhláškou, která stanoví práce a pracoviště vhodné pro všechny ženy, těhotné ženy a matky do konce devátého měsíce po porodu.
ad 3. K dané problematice se rovněž vyjádřilo Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, které uvedlo, že pokud se týká noční práce žen, je Česká republika z hlediska ratifikovaných mezinárodních úmluv Mezinárodní organizace práce dosud vázána Úmluvou č. 89 o noční práci žen z roku 1948 - revidovanou a Protokolem z roku 1990 k této úmluvě.

Zmiňovaná Úmluva č. 171 z roku 1990 o noční práci nebyla vládou České a Slovenské Federativní Republiky ani České republiky a ani parlamenty obou republik schválena. Vláda České republiky uložila tomuto ministerstvu připravit další legislativní práce tak, aby bylo dosaženo souladu právního řádu České republiky (dříve České a Slovenské Federativní Republiky) s ustanoveními Úmluvy č. 171 z roku 1990. Podle názoru ministerstva se jedná o žádoucí proces harmonizace právních aktů Evropského společenství s vnitrostátními právními akty České republiky. Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky zastává názor, že jak z hlediska vnitřního členění Mezinárodní organizace práce, tak i z hlediska mezinárodního práva není Úmluva č. 89 úmluvou o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky.

III.

Podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky se rozumí takovými smlouvami pouze ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. Těmi je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Při rozporu mezi smlouvou a zákonem platí smlouva.
K základním mezinárodním dokumentům, které se zabývají základními právy v oblasti pracovního práva a sociálního zabezpečení, patří jen:
Všeobecná deklarace lidských práv,
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech,
Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace, Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen.
K evropským dokumentům v téže oblasti patří:
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod,
Evropská sociální charta.
Podle interní klasifikace úmluv samotné Mezinárodní organizace práce lze řadit mezi úmluvy o základních lidských právech a svobodách pouze:
1. úmluvy o diskriminaci,
2. úmluvy o zákazu nucené práce,
3. úmluvy o odborových svobodách.
Úmluva č. 89 z roku 1948 - revidovaná, o noční práci, není tedy, jak je ze shora uvedeného zřejmé, mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy České republiky, ale je, a to i samotnou Mezinárodní organizací práce, řazena mezi úmluvy o pracovních podmínkách zaměstnávání žen.
Pokud se týká dalších v návrhu uvedených mezinárodních úmluv, lze mezi dokumenty, které splňují podmínky již citovaného ustanovení čl. 10 Ústavy České republiky, řadit pouze Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen (vyhlášenou pod č. 62/1987 Sb. ). V návrhu uvedený čl. 23 této úmluvy praví: "Nic z této úmluvy nebude na újmu ustanovení, jež mohou ještě lépe vést k dosažení rovnoprávnosti mezi muži a ženami, jež mohou být obsažena:
a) v zákonodárství státu, smluvní strany; nebo
b) v jakékoli jiné mezinárodní úmluvě, smlouvě nebo dohodě, jež je pro tento stát platná".
Odkaz na uvedený článek však odporuje smyslu a účelu zdůvodnění návrhu, neboť je nepochybné, že právě zrušení dříve platného zákazu noční práce žen je naplněním shora citovaného ustanovení Úmluvy. V případech ostatních úmluv splňujících podmínku danou čl. 10 Ústavy České republiky dospěl Ústavní soud k názoru, že s projednávanou problematikou nesouvisí.

IV.

Návrh skupiny poslanců Parlamentu České republiky byl podán ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. a)Ústavy České republiky a § 70 zákona č. 182/1993 Sb., neboť, jak navrhovatelé uvádějí, napadená ustanovení zákona č. 74/1994 Sb. jsou v přímém rozporu s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána na základě ustanovení čl. 5 odst. 2 zákona České národní rady č. 4/1993 Sb., a mají Přednost před zákonem.
Svůj návrh dále odůvodňují tvrzením, že Česká republika jako právoplatný člen Mezinárodní organizace práce je povinna dodržovat její Ústavu a jí přijaté a naší republikou ratifikované úmluvy.
Je nutno uvést, že v návrhu citovaná Úmluva č. 89 o noční práci žen (z roku 1948) - revidovaná, vstoupila pro Československou republiku v platnost dnem 12. června 1951 (vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 17/1991 Sb. ).
Je pravdou, že podle usnesení vlády České a Slovenské Federativní Republiky č. 453 ze dne 6. listopadu 1991 tehdejší vláda České republiky vznesla požadavek ratifikace Úmluvy č.171 Mezinárodní organizace práce o noční práci, která nově upravuje některé pojmy týkající se zejména noční práce žen. Vzhledem k tomu, že tehdy nebyly vytvořeny legislativní předpoklady ratifikace Úmluvy (tj. novela příslušných ustanovení zákoníku práce), vláda České a Slovenské Federativní Republiky od návrhu ratifikace upustila. Návrh na ratifikaci Úmluvy č. 171 byl připravován současně s textem vládního návrhu na novelizaci zákoníku práce.
Důvodem ke zrušení zákazu noční práce žen byla podle důvodové zprávy k návrhu zákona potřeba harmonizace práva České republiky s příslušnými právními akty Evropského společenství, zejména pak s uzavřenou Evropskou dohodou o přidružení České republiky k Evropskému společenství (čl. 69 a 70 Evropské dohody).
Podle programového prohlášení vlády České republiky patřilo mezi její hlavní úkoly též předložení návrhu novely zákoníku práce. Novela zpracovaná k zákoníku práce reaguje na zásadní změny právních vztahů v oblasti ekonomického systému České republiky a bylo proto nutné, aby existujícím trendům hospodářského vývoje nebránily současné pracovněprávní vztahy, ale aby je podpořily a usnadnily jejich realizaci.
Proto vláda navrhla zejména úpravu výkonů noční práce. Ve stávající úpravě se tak dosáhlo zrušení rozdílu mezi mužem a ženou při noční práci a odstranila se tak centralizovaná agenda povolování výjimek ze zákazu noční práce žen. Tento zákaz, ačkoliv dosud prezentovaný jako projev péče o ženy, byl v praxi pociťován jako diskriminace žen.
Rovněž čl. 10 Mezinárodního paktu o hospodářských, kulturních a sociálních právech (uveřejněný pod č. 120/1976 Sb.) stanoví pouze právo na zvláštní, zejména sociální ochranu v těhotenství a mateřství. Z Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen (čl. 11 odst. 1)vyplývají obecně deklarovaná práva, jako je ochrana zdraví, předporodní a poporodní péče o ženy, která jsou ženám zaručena jak Ústavou, tak i dalšími zákonnými a podzákonnými pracovněprávními a zdravotními předpisy. V podstatě stejnou zásadu vyslovuje i Úmluva o právech dítěte [čl. 24 odst. 2 písm. d)a čl. 41 ].
Neodpovídá skutečnosti, že obecně formulovaná práva a ochrana ženy a rodiny v čl. 32 Listiny základních práv a svobod jsou provedeny pouze ustanovením § 154 zákoníku práce .
V návrhu citovaná ustanovení čl. 26 až 32 Listiny základních práv a svobod se k dané problematice přímo vztahuje pouze čl. 29 odst. 1 , kde se hovoří o právu žen, mladistvých a osob zdravotně postižených na zvýšenou ochranu zdraví při práci a zvláštní pracovní podmínky. Tento článek však zavazuje Českou republiku pouze ke zvýšené ochraně uvedených subjektů v pracovních podmínkách. Další ustanovení, která přímo navazují na projednávanou problematiku, je čl. 32 odst. 2 Listiny základních práv a svobod , který hovoří o zvláštní péči a ochraně v pracovních vztazích žen v těhotenství a odpovídajících pracovních podmínkách. Ostatní uvedené články se k projednávané problematice nevztahují.
Mezinárodně uznávaná zásada, že ratifikací mezinárodní úmluvy nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky poskytované a zaručené vnitrostátními předpisy, je obsažena i v čl. 19 odst. 8 Ústavy Mezinárodní organizace práce. Ústavní soud nesdílí názor, že ustanovení bodu 99 novely zákoníku práce je v rozporu se základními právy nabytými na základě Listiny základních práv a svobod a s lidskými právy nabytými na základě mezinárodního práva.
Pokud se týká základních zásad, vypuštěných v novelizovaném znění zákoníku práce, představovaly tyto zásady pouze obecná výkladová pravidla, která byla podpůrně používána při aplikaci konkrétních ustanovení zákoníku práce, ale neměla normativní charakter.
Zrušením čl. III až X základních zásad zákoníku práce zákonem č. 74/1994 Sb. nedochází ke zrušení příslušných právních institutů, neboť jsou nadále upraveny v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod těmito ustanoveními:
Čl. III - Právo na svobodnou volbu povolání a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací jsou upraveny v zákonech o zaměstnanosti, zákaz nucené práce a zákaz zneužívání práv v § 7 zákoníku práce .
Čl. IV - Právo na mzdu nebo plat upravuje zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, popř. u části zaměstnanců dosud § 111 až 123 zákoníku práce. Bezpečnost a ochrana zdraví při práci je upravena v § 132 a násl. zákoníku práce , odpočinek na zotavení po práci zaručují ustanovení § 100 a násl. Péče o zaměstnance, včetně otázek kvalifikace, je upravena v § 139 a násl. zákoníku práce .
Čl. V a X - Postavení odborových orgánů jako zástupců zaměstnanců je zakotveno v § 18 zákoníku práce , právo na kolektivní vyjednávání upravuje zákon č. 2/1991 Sb.
Čl. VI - Základní povinnosti zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců jsou stanoveny v § 73 až 75 zákoníku práce.
Čl. VII - Pokud jde o pracovní podmínky žen a matek, zákoník práce obecně nerozlišuje při úpravě pracovněprávních vztahů mezi mužem a ženou, přihlíží však k fyziologickým předpokladům a mateřské úloze žen, zejména úpravou mateřské dovolené, možností úpravy pracovní doby, ochranou před výpovědí a úpravou zákazu prací pro ženy, těhotné ženy a matky do konce devátého měsíce po porodu (§ 149 a násl.).
Čl. VIII - Úpravu zvláštních podmínek mladistvých obsahují zejména ustanovení § 163 až 168 zákoníku práce.
Čl. IX - Ochrana zdraví zaměstnanců je upravena v § 135 , odpovědnost za škodu v § 170 a násl. zákoníku práce. Zabezpečení zaměstnanců při pracovní neschopnosti a ve stáří je upraveno jednak v § 146 a násl. zákoníku práce, jednak zvláštními zákony upravujícími nemocenské a důchodové pojištění (zabezpečení). Ochrana pracovněprávních vztahů při nemoci, úrazu, v těhotenství nebo mateřství je zajištěna ochranou před výpovědí (§ 48 zákoníku práce ). Problematika preventivní a léčebné péče je upravena zvláštními zákony (např. zákon č. 20/1966 Sb.) - např. § 99 a 168 zákoníku práce.
Jako nenormativní a nadbytečné byly zrušeny základní zásady i v občanském zákoníku.

V.

K uvedené problematice se vztahuje i rozsudek soudního dvora Evropského společenství v Lucemburku z 25. července 1991, který se týká řešení problematiky rovnoprávnosti v přístupu k mužům a ženám v případě zákazu noční práce.
Ve věci C 345/89 řešil tento soudní dvůr prejudiciální otázku interpretace čl. 5 Směrnice Rady z 9. února 1976 č. 76/207/CEF vztahující se mimo jiné k rovnoprávnosti přístupu k mužům a ženám i pokud se týká jejich pracovních podmínek. Podle čl. 5 citované Směrnice mají být mužům i ženám zajištěny stejné podmínky bez diskriminace založené na pohlaví. Za tímto účelem činí členské státy potřebná opatření k tomu, aby byla odstraněna (zrušena) ustanovení odporující této zásadě v případě, že péče o ochranu, která je inspirovala, již není odůvodněna [§ 2 odst. c) Směrnice].
Podle čl. 9 § 1 citované Směrnice se členské státy zavázaly, že přizpůsobí své právní předpisy ustanovením Směrnice ve lhůtě 30 měsíců od její úřední notifikace, a pokud jde o čl. 5 § 2 odst. c) ve lhůtě 4 let. Tato lhůta vypršela 14. února 1980. Podle rozsudku uvedeného soudního dvora čl. 5 Směrnice ukládá členským státům povinnost uplatnit v pracovních podmínkách mužů i žen stejné podmínky bez diskriminace z důvodů pohlaví a revidovat ty zákony a předpisy, které odporují této zásadě. ustanovení uvedeného článku je natolik přesné a bezpodmínečné, že se na ně mohou odvolávat soukromé osoby u národních soudních dvorů.

VI.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti plénum Ústavního soudu České republiky zamítlo návrh skupiny poslanců Parlamentu České republiky v celém rozsahu, neboť napadená ustanovení nejsou v rozporu s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky a Listinou základních práv a svobod.

Předseda Ústavního soudu České republiky: JUDr. Kessler v. r.