NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2001 v plénu o návrhu prezidenta České
republiky na zrušení ustanovení § 27 věty první, § 48 odst. 4, § 49 odst. 1 písm. b)
, c)
a d)
a odst. 3 písm. b)
, c)
a d)
, § 50 odst. 1
, 2
a 3
a příloh č. 1
a 2 zákona č. 247/1995 Sb.
, o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a návrhu skupiny senátorů
na zrušení ustanovení § 31 odst. 4
a § 85 věty třetí téhož zákona
takto:
Ustanovení § 27 věty první, § 31 odst. 4
, § 48 odst. 4, § 50 odst. 1
, 2
, 3
, § 85 věty třetí a příloh č. 1
a 2 zákona č. 247/1995 Sb.
, o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují dnem vyhlášení
nálezu ve Sbírce zákonů.
Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů pozbývá současně platnosti
vyhláška Ministerstva financí č. 268/2000 Sb., kterou se stanoví bližší podmínky způsobu složení a vrácení kauce v
souvislosti s konáním voleb do Parlamentu České republiky, a to v částech
ustanovení týkajících se kaucí pro volby do Poslanecké sněmovny.
Návrh na zrušení ustanovení § 49 odst. 1 písm. b)
, c)
a d)
a odst. 3 písm. b)
, c)
a d) zákona č. 247/1995 Sb.
, o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se zamítá.
Odůvodnění
Ústavní soud obdržel dne 17. 7. 2000 návrh prezidenta České republiky
na zrušení ustanovení § 27 věty první, § 48 odst. 4, § 50 odst. 1
, 2
a 3
a příloh č. 1
a 2 zákona č. 247/1995 Sb.
, o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "volební zákon")
pro rozpor s čl. 18 odst. 1 Ústavy České republiky
(dále jen "Ústava") a na zrušení ustanovení § 49 odst. 1 písm. b)
, c)
a d)
a odst. 3 písm. b)
, c)
a d)
volebního zákona pro rozpor s čl. 5 Ústavy
a čl. 22 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina").
V návrhu se uvádí, že ustanovením § 27
věty první volebního zákona se vytváří pro volby do Poslanecké sněmovny 35 volebních krajů, což představuje v porovnání se stavem před
poslední novelou volebního zákona (8 volebních krajů) značné zvýšení
jejich počtu. Přitom právě počet volebních krajů je základním znakem
volebního systému ovlivňujícím v jeho rámci kvalitu promítnutí proporce
odevzdaných hlasů do podílu jednotlivých politických subjektů na
přidělených mandátech. Ze stanoveného počtu volebních krajů vyplývá
počet mandátů přidělovaných v jednotlivých krajích, přičemž platí, že
čím více mandátů se v daném obvodě rozděluje, tím je daný systém "poměrnějším".
V důsledku tohoto ustanovení se jednak volební systém vychyluje
opačným směrem k většinovému systému, jednak se vytváří kromě
zákonem stanovené uzavírací klauzule "přirozená" uzavírací klauzule,
která bude činit v rámci kraje pro kandidující subjekt minimálně přes
10 % platných hlasů potřebných k získání mandátu. Navrhovatel pochybuje,
že takovéto zkreslení proporcionality je přiměřené a odůvodněné
ve vztahu ke stanovenému cíli, tj. vytvoření stabilní vlády.
K ustanovení § 50 odst. 1
, 2
a 3
se v návrhu uvádí, že je jím upraven způsob přepočtu získaných hlasů
na mandáty a že zvolená metoda je modifikací klasického d'Hondtova systému volebního dělitele, od něhož se liší počátečním dělitelem,
místo čísla 1 číslem 1,42. Tím dochází k deformaci systému, který
ještě výrazněji zvýhodní silnější politické subjekty, nyní již beztak
do určité míry zvýhodňované. Absence jakéhokoliv zdůvodnění pro zavedení
dělitele v hodnotě 1,42 zpochybňuje přiměřenost zásahu do proporcionality
volebního systému.
Podle navrhovatele tyto zásadní změny základních znaků volebního systému
ve své komplexnosti překračují únosné meze, v nichž se lze ještě odchýlit
od zásad systému poměrného zastoupení, aniž by ztratil svůj ústavní
charakter. K závěru o deformaci proporcionality volebního systému
vede navrhovatele i judikatura Ústavního soudu ve věcech volebního zákona. V souvislosti s přezkoumáním ústavnosti
pětiprocentní uzavírací klauzule (nález č. 88/1997 Sb.
) a požadavku 3% hranice získaných hlasů pro poskytnutí příspěvku na úhradu
volebních nákladů (nález č. 243/1999 Sb.
) Ústavní soud dospěl k významným právním závěrům a hodnocením ohledně
vyváženosti principu přirozené diferenciace, který je vlastní poměrnému
systému, a principu účelné integrace, který má být součástí tohoto
systému pouze v omezené míře nezbytné k zajištění funkčnosti voleného
orgánu. Navrhovatel je přesvědčen, že citovanými ustanoveními jednostranně
zvýhodňujícími silné politické subjekty byla vyváženost těchto
principů v rámci volebního systému hrubě narušena. Protože na ustanovení
věty první § 27
volebního zákona bezprostředně navazují příloha č. 1
, obsahující seznam volebních krajů pro volby do Poslanecké sněmovny s
uvedením jejich sídla, a příloha č. 2
, v níž jsou stanoveny maximální počty kandidátů na kandidátních listinách,
je navrženo i jejich zrušení.
K ustanovení § 48 odst. 4 volebního zákona, kterým se stanoví nejméně 4 mandáty ve volebním kraji bez ohledu na
počet zúčastněných voličů v daném kraji, navrhovatel uvádí, že při minimální
účasti voličů bude mít volič v takovém kraji "silnější" hlas
než voliči v ostatních krajích, kde počet volených poslanců bude vypočten
podle § 48 odst. 1 až 3
volebního zákonas použitím republikového mandátového čísla, což je v rozporu s principem
rovnosti volebního práva podle článku 18 odst. 1 Ústavy
, který vyžaduje nejen to, aby každý volič disponoval stejným počtem hlasů,
ale také, aby každý hlas měl stejnou váhu, tj. aby na jeden mandát
připadal přibližně stejný počet hlasů.
V důsledku ustanovení § 49 odst. 1 písm. b)
, c)
, d)
a odst. 3 písm. b)
, c)
, d)
volebního zákona podle navrhovatele dochází ke značnému zvýšení uzavírací klauzule zavedením
jejího sčítacího modelu podle počtu členů koalice. To může vést
k odrazování silnějších politických stran od sdružování se slabšími
koaličními partnery v obavě, že takto zvýšenou hranici pro vstup do
Parlamentu společně nepřekročí, nebo efekt změny může odradit voliče
od volby koalice, zejména pokud se ustaví početnější. Nové opatření pro
vstup koaličních volebních subjektů do Poslanecké sněmovny tak podle
navrhovatele ústavně nepřípustným způsobem omezuje volnou soutěž politických
stran zakotvenou v čl. 5 Ústavy
a čl. 22 Listiny
.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření ze dne
22. 8. 2000, podepsaném předsedou sněmovny prof. Ing. Václavem Klausem,
CSc., uvedla, že nová zákonná úprava počtu volebních krajů odpovídá
zásadě poměrného zastoupení, neboť mandáty se i podle nové úpravy
rozdělují na základě kandidátních listin politických stran, politických
hnutí nebo jejich koalic podle počtu získaných hlasů. Ústava
ponechává zákonodárci poměrně široké zmocnění k tomu, aby ve volebním
zákoně určil jak počet a velikost volebních obvodů, tak volební techniku,
pomocí níž se odevzdané hlasy převádějí do mandátů. Tak judikoval
i Ústavní soud v nálezu č. 88/1997 Sb.
, když uvedl, že zabudování určitých integračních stimulů do volebního
mechanismu je přípustné tam, kde pro to existují závažné důvody. Volební
zákon proto může limitovat zásadu poměrného zastoupení i takzvanými
uzavíracími klauzulemi, které mají zabránit tomu, aby v Poslanecké
sněmovně existoval příliš velký počet politických stran s velmi nízkým
počtem mandátů. Dosavadní způsob převodu hlasů v mandáty činnost
Poslanecké sněmovny značně ztěžuje a po několik let výrazně komplikuje
vytvoření stabilní většinové vlády. Zvýšení počtu volebních krajů je
modifikací dosavadního systému, která však nepřekračuje hranici mezi
poměrným a většinovým systémem, je v souladu s čl. 18 odst. 1 Ústavy
, a tím, že posiluje vztah mezi voličem a poslancem, je rovněž v souladu
s požadavkem, aby zvolení poslanci co nejvěrněji zobrazovali a vyjadřovali
vůli svých voličů. Tyto argumenty se týkají i příloh č. 1
a 2
k volebnímu zákonu.
K argumentaci týkající se způsobu přepočtu získaných hlasů na mandáty
za použití dělitele v hodnotě 1,42 namísto čísla 1 Poslanecká sněmovna
uvedla, že proporcionalita volebního systému nikdy a nikde není a nemůže
být definována velikostí tohoto dělitele.
K návrhu na zrušení ustanovení § 48 odst. 4 volebního zákona z důvodu rozporu s principem rovnosti volebního práva se ve vyjádření
uvádí, že při 35 volebních krajích připadne na jeden volební kraj přibližně
6 mandátů, čímž dojde ke srovnání mezi jednotlivými volebními
kraji, neboť budou disponovat přibližně stejným počtem voličů a mandátů.
Citované ustanovení je výjimečným opatřením, pojistkou pro případ,
že by některému volebnímu kraji připadly méně než 4 mandáty. Na volební
systém jako celek, jakož i na celkové výsledky voleb do Poslanecké
sněmovny takováto výjimka nemůže mít podstatný vliv. Poslanecká sněmovna
je přesvědčena, že princip rovnosti volebního práva posuzovaný
z hlediska účasti voličů ve volbách a z hlediska výsledků voleb je zachován,
neboť při sčítání platí všechny hlasy všech voličů stejně. Pokud
však jde o rovnost v nároku být identickým způsobem zastoupen při
rozdělování mandátů, jisté omezení je nevyhnutelné, protože by vznikala
politická reprezentace rozštěpená do většího počtu příliš malých
skupin, což by ve svém důsledku mohlo značně ztížit nebo zcela znemožnit
výkon parlamentního systému vyjadřujícího vůli většiny voličů. Rovnost
volebního práva nelze ztotožňovat s rovností váhy jednotlivých
hlasů. Poslanecká sněmovna poukázala na to, že ani podle dosavadní úpravy
se nepřihlíželo k hlasům odevzdaným pro ty politické subjekty,
které nedosáhly 5% hranice pro vstup do Poslanecké sněmovny, a na výsledcích
voleb v roce 1992, kdy 42 % hlasů znamenalo 105, tedy 52,5 %,
mandátů, demonstrovala, že ani za dosavadní úpravy neexistovala identita
počtu hlasů a mandátů.
K uzavírací klauzuli pro koalice politických stran a politických hnutí
ke vstupu do Poslanecké sněmovny se ve vyjádření uvádí, že kritizované
ustanovení nenarušuje svobodnou soutěž politických sil v demokratické
společnosti ani volnou soutěž politických stran. Strany a hnutí mohou
vznikat naprosto svobodně, mohou vstupovat do politické soutěže
a jsou svobodné i v uzavírání volebních koalic. Není však opodstatněné,
aby bylo uzavření koalice zvýhodněním vůči stranám a hnutím kandidujícím
samostatně. Argument navrhovatele, že uzavřením koalice dochází
k vyslání signálu voličům, že koaliční partneři mají potenciál dohodnout
se na společném postupu při plnění jednotlivých úkolů nově ustanovené
sněmovny, není přesvědčivý, neboť podobný signál může vyslat např.
i dohoda o povolební spolupráci. To však není v žádném případě důvod
pro zvýhodnění. Podstatné je, aby podmínky byly předem známy a aby
platily pro všechny stejně. Je pak pouze na voličích, jak posoudí
šance voleného subjektu. Poslanecká sněmovna uvádí, že přijala úpravu
v ustanovení § 49 odst. 1 písm. b)
, c)
, d)
a odst. 3 písm. b)
, c)
, d)
vědomě ve snaze posilovat stabilitu politického systému. Předchozí zákonná
úprava znala stejnou proceduru, která se od současné lišila jen
tím, že pro vstup do Poslanecké sněmovny stanovila nižší hranice získaných
platných hlasů. Jestliže k předchozí úpravě nebyly principiální
námitky, není důvod je mít ani nyní. Samotné zvýšení procentních hranic
pro vstup koalic do Poslanecké sněmovny sněmovna nepovažuje za ústavně
nepřípustné ubírání smyslu a významu jednomu z legitimních prostředků
volné soutěže politických stran, jak tvrdí navrhovatel, naopak
zastává názor, že stanovení jasných a v principu stejných pravidel
pro všechny subjekty zúčastněné ve volbách přispívá k zajištění rovného
postavení těchto subjektů v jejich soutěži o získání mandátů.
Závěrem se ve vyjádření uvádí, že s návrhem zákona č. 204/2000 Sb.
, kterým byl novelizován volební zákon, Poslanecká sněmovna vyslovila
souhlas dne 26. 5. 2000 a Senát jej schválil dne 23. 6. 2000. Prezident
republiky využil svého práva podle čl. 50 odst. 1 Ústavy
a dne 26. 6. 2000 vrátil zákon Poslanecké sněmovně, která svým usnesením
ze dne 10.7.2000 setrvala na zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců.
Usnesení o této proceduře bylo uveřejněno ve Sbírce zákonů pod č. 205/2000 Sb., zákon sám byl vyhlášen dne 14. 7. 2000 pod č. 204/2000 Sb.
Poslanecká sněmovna vyjádřila přesvědčení, že při projednávání zákona
jednala ve shodě s platnou právní procedurou a že přijatý zákon není
v rozporu s Ústavou
ani Listinou
.
K návrhu se dále vyjádřil Senát Parlamentu České republiky, který ve svém
vyjádření ze dne 10. 8. 2000, podepsaném předsedkyní PhDr. Libuší
Benešovou, uvedl, že při projednávání návrhu novely volebního zákona byla v obsáhlé rozpravě diskutována i napadená ustanovení. Námitky vznesené
proti přijetí novely opřené zejména o čl. 5
a čl. 18 odst. 1 Ústavy
byly argumentačně v podstatě obdobné, jak je uvedl ve svém návrhu prezident
republiky. Argumenty podporující přijetí novely volebního zákona
vycházely naopak z názoru, že navrhované změny jsou přípustnou modifikací
systému poměrného zastoupení a nepřekračují meze ústavnosti dané čl. 18 Ústavy
a ve svých důsledcích si kladou zcela legitimní cíl - zvýšit pravděpodobnost
vytvoření stabilní většinové vlády. Bylo zdůrazněno, že navrhované
změny sice vedou k posílení větších politických stran, na druhé
straně však nikterak neomezují právo menších politických stran zúčastnit
se voleb a získat podle jejich výsledků zastoupení v Poslanecké
sněmovně, což znamená, že princip volné soutěže politických stran garantovaný
v čl. 5 Ústavy
zůstává zachován. Při svém rozhodování se Senát přiklonil k argumentům podporujícím přijetí navrhovaných změn a návrh novely volebního
zákona dne 23. 6. 2000 schválil ve znění postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou, když z přítomných 79 senátorů pro
návrh hlasovalo 40 a 38 bylo proti.
K návrhu se na výzvu Ústavního soudu vyjádřilo Ministerstvo vnitra, které
ve svém vyjádření ze dne 9. 8. 2000, podepsaném JUDr. Václavem Henychem,
ředitelem odboru všeobecné správy, uvedlo, že d'Hondtova metoda je bez jakýchkoliv pochyb tradičně řazena mezi metody
systému poměrného zastoupení, a její uplatnění v zákoně tedy nemůže být
v rozporu s Ústavou
, která stanoví pro volby do Poslanecké sněmovny zásadu poměrného zastoupení.
Proto nemůže být v rozporu s Ústavou
ani nová úprava počtu volebních krajů, protože rozdělování mandátů bude
probíhat podle principu poměrného zastoupení, ani zavedení počátečního
dělitele 1,42, protože jde pouze o modifikaci d'Hondtovy metody, plně však v rámci systému poměrného zastoupení. Ministerstvo
vnitra je toho názoru, že přijatý zákon není v rozporu s principem
volné soutěže politických stran, neodporuje čl. 22 Listiny
a tím, že napadená ustanovení nabudou účinnosti až 1. ledna 2002, mají
všechny subjekty možnost v dostatečném časovém předstihu zvolit vhodné
prostředky a metody k dosažení vytčeného cíle.
Dne 1. 9. 2000 byl Ústavnímu soudu doručen návrh skupiny 33 senátorů Senátu
Parlamentu České republiky na zrušení ustanovení § 27
věty první, § 48 odst. 4, § 50 odst. 1
, 2
, 3
a příloh č. 1
a 2 volebního zákona pro rozpor s principy vyplývajícími z čl. 1
, 2
, 5
, 6
, čl. 9 odst. 2 Ústavy
a čl. 21 odst. 1
a 2
a čl. 22 Listiny
, čl. 25 odst. 1 písm. b) Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech (dále jen "Pakt") a z Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace"), na zrušení ustanovení § 31 odst. 4
pro rozpor s čl. 5
a 6 Ústavy
, čl. 3 odst. 2
, čl. 4
a 22 Listiny
, čl. 2, 25 a 26 Paktu a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ustanovení § 49 odst. 1 písm. b)
, c)
a d)
a odst. 3 písm. b)
, c)
a d)
pro rozpor s čl. 5
a 6 Ústavy
a čl. 20
, 21
a 22 Listiny
a ustanovení § 85 věty třetí pro rozpor s čl. 5 Ústavy
, čl. 22 Listiny
a nálezem Ústavního soudu č. 243/1999 Sb.
V návrhu se uvádí, že novelou volebního zákona dochází k zásadní revizi volebního práva v České republice, neboť se podstatně
mění organizace voleb, způsob výkonu volebního práva a především jednotlivé
složky volebního systému, a to tak, aby bylo vyhověno politické
objednávce dvou politických stran, jež mají v Parlamentu těsnou nadpoloviční
většinu, což by snad za určitých okolností mohlo být akceptovatelné,
pokud by se takový postup nedotýkal Ústavou
definovaných principů voleb, politického systému a neomezoval subjektivní
volební právo. Pojem poměrného zastoupení je obecně chápán tak,
že volby poměrně přesně přenesou do Parlamentu takové politické rozdělení,
jaké odpovídá tomu, jak voliči volili, přičemž výsledkem takovýchto
voleb je obvykle Parlament s několika politickými stranami a koaliční
vláda. Skupina senátorů je však toho názoru, že volební zákon z hlediska svého faktického naplnění tomuto principu neodpovídá. Volební
formule, zejména vysoký první dělitel, v kombinaci s velkým počtem
volebních krajů s malým počtem mandátů způsobí disproporční výsledky
voleb srovnatelné s jednokolovým většinovým volebním systémem, což
je nejen v rozporu s čl. 5 Ústavy
a čl. 22 Listiny
, ale ve svém důsledku i nepřímou změnou Ústavy
postupem neodpovídajícím stanovenému režimu změny Ústavy
, jakož i narušením principu dvoukomorovosti Parlamentu, neboť pro Poslaneckou
sněmovnu je stanovena volba podle zásad poměrného zastoupení
a pro Senát podle zásad většinového systému.
Navrhovatelé uvádějí, že při posuzování ústavnosti volebních předpisů,
zejména ve vztahu k čl. 5 Ústavy
a čl. 22 Listiny
, je nutno vycházet ze dvou rozporných aspektů volební soutěže politických
stran. Prvním z nich je požadavek svobodné volební konkurence politických
stran za rovných podmínek poskytujících politickým stranám
rovnou šanci ve volební soutěži a vedoucí k takové skladbě voleného sboru,
jež odpovídá nejlépe skutečné diferenciaci politické vůle voličů.
Druhým požadavkem je schopnost zákonodárného sboru přijímat rozhodnutí
na základě formace politické většiny, tj. být zákonodárným orgánem
nejen nominálním, ale i funkčním. Pokud tedy lze některé integrační
zásahy zákonodárce považovat za ústavně legitimní, musí se uskutečňovat
v míře nezbytně nutné pro formaci politické vůle lidu potřebné pro
přijímání rozhodnutí ve voleném sboru, a pokud tyto úpravy ve svém
celku příliš nenarušují skutečný obraz politické vůle voličů vyjádřený
jejich hlasováním, neboť v konfrontaci obou těchto požadavků požívá
vyšší ústavní ochrany právě princip volné, resp. svobodné soutěže politických
stran. Navrhovatelé upozornili na to, že Ústavní soud se zabýval
integračními stimuly ve třech případech. V nálezu publikovaném
pod č. 88/1997 Sb.
v souvislosti s posouzením pětiprocentní omezovací klauzule při rozdělování
mandátů Ústavní soud shledal, že jisté omezení diferenciace při
rozdělování mandátů je přípustné, jde-li o minimální zásah umožňující
vznik sněmovny schopné plnit své ústavní funkce. V nálezu č. 161/1996 Sb.
Ústavní soud zamítl návrh na zrušení volebních kaucí, takže tento integrační
stimul zůstal (s výhradami) v platnosti. V nálezu č. 243/1999 Sb.
Ústavní soud rozhodl, že vazba příspěvku na úhradu volebních nákladů
na získání nejméně tří procent z celkového počtu platných hlasů ve volbách
do Poslanecké sněmovny svým rozsahem a zejména také s přihlédnutím
k dalším omezením, jimiž jsou postihovány politické strany, které
získaly méně než pět, resp. tři procenta hlasů, přesahuje nezbytnou
míru potřebnou ke zjištění vážnosti volebních úmyslů stran a zasahuje
do rovnosti šancí politických stran ve volební soutěži. Navrhovatelé
poukázali na to, že pokud Ústavní soud shledal pětiprocentní omezovací
klauzuli ústavně konformní, činil tak v době, kdy volební zákon nevytvářel
vysokou přirozenou omezovací klauzuli. V odůvodnění nálezu bylo
uvedeno, že zvyšování hranice omezovací klauzule nesmí ohrozit demokratickou
substanci voleb a vždy je třeba poměřovat, zda toto omezení
rovnosti volebního práva je minimálním opatřením nutným k tomu, aby
se ve sněmovně mohla zformovat většina potřebná pro přijímání rozhodnutí
a pro vznik vlády. V důsledku nové úpravy v ustanovení § 27
věty první, příloh č. 1
a 2
a v ustanovení § 50
volebního zákona bude přirozená uzavírací klauzule činit v rámci kraje
pro kandidující subjekt minimálně přes 10 % platných hlasů potřebných k získání mandátů
a dle některých propočtů ve čtyřmandátových volebních obvodech podle
ustanovení § 48 odst. 4 volebního zákona až 17,6 %. Takovéto jednostranné zvýhodnění silných politických subjektů navrhovatelé shledávají
jako neodůvodnitelné narušení základních principů politického
systému, a to zejména principu volné soutěže politických stran (čl. 5 Ústavy
), principu svobodné soutěže politických sil (čl. 22 Listiny
), principu nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického
právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy
), principu ochrany menšiny (čl. 6 Ústavy
), principu vlády na čas (čl. 21 odst. 2 Listiny
), principu zákazu libovůle zákonodárce při volbě prostředků regulace
chování subjektů práva a při jejich klasifikaci a zákazu nadměrného či
nadbytečného použití jinak racionálně, a nikoli svévolně zvolených
nástrojů regulace (dovoditelné interpretací z čl. 1
a 2 Ústavy
). Počet volebních obvodů, počet mandátů v jednotlivých obvodech a deformující
volební formule jsou ve svém souhrnu jednoznačně i narušením
subjektivního volebního práva každého občana, neboť mu brání ve svobodné
volbě (čl. 21 odst. 1 Listiny
) za podmínek volné soutěže politických sil, způsobují mu neodůvodněná
omezení (Deklarace a Pakt) a brání mu účastnit se řádně prováděných voleb [čl. 25 odst. 1 písm. b) Paktu].
K návrhu na zrušení ustanovení § 31 odst. 4
volebního zákona se v návrhu uvádí, že problematikou volebních kaucí se Ústavní soud,
byť v jiném kontextu, již zabýval v nálezu č. 161/1996 Sb.
, návrh byl zamítnut, neboť nezískal souhlas kvalifikované většiny soudců
Ústavního soudu. Navrhovatelé mají za to, že vzhledem ke změně okolností
(jiný text zákona, existence dalších omezení, tehdejší rozhodování
těsně před volbami a nerozlišování kaucí pro Poslaneckou sněmovnu
a pro Senát), jakož i ke změně politické situace se nejedná o věc
již jednou rozhodnutou a je možno ji podrobit opětovnému přezkoumání.
Podle napadeného ustanovení mají i malé strany povinnost složit pro
umožnění své volební účasti ve všech volebních krajích celkem částku
1 400 000 Kč s rizikem, že ji ztratí, nezískají-li ve volbách nejméně
pět procent hlasů. Podle navrhovatelů při politickém střetávání přirozeně
existují nerovnosti a nepopiratelný vliv na tuto soutěž má i finanční
situace jednotlivých politických stran a jejich přívrženců, přičemž
právo nemůže tyto nerovnosti vždy kompenzovat. Zákonodárce však
nesmí takové existující rozdíly dále neodůvodněně a neúčelně zvyšovat.
Zásada rovnosti (čl. 4 Listiny
) se vztahuje již na předpolí tvorby politické vůle. V této souvislosti
navrhovatelé poukázali na závěr německého Spolkového ústavního soudu,
podle kterého k porušení rovnosti vždy dochází, "když se nedá nalézt
rozumný, z povahy věci plynoucí nebo jinak věcně objasnitelný, důvod
pro zákonné rozlišení při rovném zacházení" a nepřipouští se "bez
naléhavého důvodu úprava, která by ještě existující faktickou nerovnost
šancí soutěžících stran prohlubovala", a odlišná stanoviska některých
soudců Ústavního soudu publikovaná spolu s nálezem č. 161/1996 Sb.
Na základě toho, co bylo uvedeno, mají navrhovatelé za to, že ustanovení § 31 odst. 4
volebního zákona je v rozporu s čl. 5
a 6 Ústavy
, čl. 3 odst. 2
, čl. 4
a 22 Listiny
, čl. 2, 25, 26 Paktu a čl. 14 Úmluvy.
K uzavírací klauzuli v případě předvolebních koalic zavedené ustanovením § 49 odst. 1 písm. b)
, c)
a d)
a odst. 3 písm. b)
, c)
a d)
volebního zákona se v návrhu uvádí, že v součtu s ostatními tzv. integračními stimuly
vede k výrazné deformaci volebního výsledku ve prospěch silných a etablovaných
stran. Podle navrhovatelů by v souladu s principem rovnosti
každá volební kandidátka měla mít stejné postavení, ať již prezentuje
jednu velkou politickou stranu nebo politickou stranu spolu s nezávislými
kandidáty nebo několik politických stran. Podle nálezu Ústavního
soudu ve věci pětiprocentní omezovací klauzule se podmiňuje její existence
a výše závažnými důvody. Podle zásady minimalizace státního
zásahu v poměru ke stanovenému cíli je třeba vždy poměřovat, zda omezení
rovnosti volebního práva je minimálním opatřením nezbytným pro zajištění
míry integrace politické reprezentace, jež je nutná k tomu, aby
složení zákonodárného sboru umožnilo formaci většiny potřebné pro
přijetí rozhodnutí a pro vznik vlády opřené o parlamentní důvěru. Navrhovatelé
upozorňují na to, že podle dosavadních zkušeností je patrné,
že existující čtyřkoalice politických stran je způsobilá politicky
působit ve smyslu spíše integrujícím než ve smyslu roztříštění praktického
politického působení. Návrh na zrušení tohoto ustanovení je odůvodněn
rozporem s čl. 5
a 6 Ústavy
a čl. 20
, 21
a 22 Listiny
.
O napadeném ustanovení § 85
věty třetí volebního zákona, podle kterého bude ze státního rozpočtu uhrazeno 30 Kč za každý odevzdaný
hlas tomu subjektu, který ve volbách získal nejméně 2 procenta
z celkového počtu platných hlasů, navrhovatelé tvrdí, že je v rozporu
s čl. 5
a 22 Listiny
a nálezem Ústavního soudu č. 243/1999 Sb.
Podle navrhovatelů smyslem volebního příspěvku nesmí být omezení volnosti
volební soutěže, ale zajištění její vážnosti. Např. Spolkový ústavní
soud SRN výslovně konstatoval, že podíl 0,5 % hlasů jako důkaz vážnosti
snah ve volebním boji postačí a činí zbytečným ověřování podle
jiných kritérií. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ponechal
úvaze Parlamentu, zda vůbec má být stanovena nějaká hranice jako důkaz
vážnosti volebních úmyslů stran, a tím i podmínka pro výplatu příspěvku
na úhradu volebních nákladů, přičemž doporučil, že by taková
hranice měla činit 1 % získaných hlasů. Tato hranice respektována nebyla,
což diskriminuje malé a chudší politické strany a nabývá na závažnosti
zejména v kontextu dalších opatření, jako jsou volební kauce či
nově uvažovaná úprava financování politických stran.
Senát ve svém vyjádření ze dne 14. 11. 2000, podepsaném předsedkyní PhDr.
Libuší Benešovou, k návrhu skupiny senátorů v té části, ve které
nebyl Ústavním soudem pro nepřípustnost odmítnut, uvedl, že novela volebního zákona, obsahující i napadená ustanovení § 31 odst. 4
a § 85
, byla projednána na 20. schůzi Senátu dne 23. 6. 2000, kdy v rozpravě
zazněla řada argumentů pro i proti přijetí novely. Námitky proti přijetí
novely vycházely z názoru, že navrhovaná právní úprava nepřípustným
způsobem posiluje většinotvorné prvky ve volebním systému poměrného
zastoupení předepsaném Ústavou
pro volby do Poslanecké sněmovny a že v rozporu s čl. 5 Ústavy
omezuje volnou soutěž politických stran jednoznačným zvýhodňováním velkých
politických stran. V souvislosti s financováním politických stran
byl zmíněn i příspěvek na úhradu volebních nákladů podle § 85
volebního zákona, který fakticky finančně zvýhodňuje velké politické strany a neúměrně
snižuje možnost mimoparlamentních politických stran prosadit se ve volbách.
Při svém rozhodování se Senát přiklonil k argumentům podporujícím přijetí
novely volebního zákona, podle kterých žádná z navrhovaných změn nevybočuje z rámce ústavnosti, neboť i když
ve svém důsledku posilují postavení větších politických stran, nikterak
neomezují právo menších politických stran zúčastnit se voleb a získat
podle jejich výsledků zastoupení v Poslanecké sněmovně.
Ve vyjádření Poslanecké sněmovny ze dne 15. 11. 2000, podepsaném předsedou
prof. Ing. Václavem Klausem, CSc., se k návrhu skupiny senátorů
v té části, která nebyla odmítnuta, uvádí, že o povinnosti složit volební
kauci pro volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu Ústavní soud
již rozhodoval. Argument navrhovatelů, že to bylo v jiném kontextu, Poslanecká
sněmovna nesdílí, neboť základní námitka, omezení soutěže politických
stran ve volbách, byla totožná se současnou argumentací, přičemž
nová právní úprava se od předchozí v zásadě neliší. Nezpřísňuje
podmínky, naopak celkovou výši volebních kaucí ve všech krajích oproti
předchozí úpravě snižuje o 200 000 Kč. Podle Poslanecké sněmovny
je zachování volebních kaucí ve veřejném zájmu. Je-li volební subjekt
řádně zaregistrován, stává se svého druhu veřejnou institucí s nárokem
na péči státu (tisk volebních lístků, zpracování volebních výsledků,
přístup do veřejných médií a k veřejným informačním prostředkům v
obcích, ochrana práv kandidátů). Nárok na tuto péči je rovný a nesouvisí
s voličskou podporou, členskou základnou či majetkovými poměry volebního
subjektu, takže menší subjekty získávají nárok stejný jako ty
největší, což může bez jakéhokoli regulativu vést k většímu rozšiřování
politického spektra, než jak plyne z přirozené názorové a zájmové
struktury veřejnosti. Složení volební kauce tak napomáhá k ustálení
standardního modelu struktury politických sil v České republice, neboť
může zamezit účasti politických stran s minimální reprezentativností
a přispět ke zvýraznění fungování politických subjektů jako reprezentantů
reálných politických proudů. Co se týče reprezentativnosti, ta
musí korelovat s přiměřenou mírou stability a zároveň pružnosti a akceschopnosti
politického systému. Nová právní úprava se nijak nedotýká
principu rovného a přímého hlasovacího práva zajišťujícího základní
"nepodkročitelnou" míru reprezentativnosti. Na vhodnost poměru kombinace
těchto složek lze mít různé názory, polemika o nich se však netýká
ústavnosti. Přiměřený zřetel k jiným funkcím institutu voleb, než
je reprezentativnost, nelze proto považovat za omezení politické soutěže.
Jediným kritériem zůstává míra podpory voličů, žádná kategorie subjektů
není dopředu zvýhodněna či znevýhodněna. Vzhledem k tomu, že
návrh skupiny poslanců na zrušení volebních kaucí Ústavní soud zamítl
nálezem č. 161/1996 Sb.
ze stejných důvodů, které nyní uvádí navrhovatelé, je jejich návrh nepřípustný
podle ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
, o Ústavním soudu.
K návrhu na zrušení ustanovení § 85
věty třetí volebního zákona pro rozpor s čl. 5 Ústavy
a čl. 22 Listiny
se v návrhu uvádí, že toto ustanovení vyjadřuje vztah mezi požadavkem
na volnou a rovnou soutěž politických stran vedoucí k takové skladbě
zákonodárného sboru, která věrně odpovídá vůli voličů, a požadavkem
na standardní strukturu politických stran umožňující vznik funkční politické
většiny v zákonodárném sboru. Tento integrační stimul napomáhá
k diferenciaci politických sil a počtu politických stran v zákonodárném
sboru, a tím k zajištění funkčnosti a akceschopnosti parlamentního
systému. Je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že zrušením celé věty
třetí § 85
(a nikoliv pouze slov týkajících se dvouprocentní hranice získaných hlasů)
by byly postiženy všechny politické subjekty bez rozdílu, neboť
příspěvek na úhradu volebních nákladů by nebylo možno vyplácet. Tím
by však pozbyl smyslu i celý § 85
. Závěrem svého vyjádření Poslanecká sněmovna uvedla, že při svém rozhodování
o novém znění tohoto ustanovení přihlédla k nálezu Ústavního
soudu č. 243/1999 Sb.
, ve kterém Ústavní soud doporučil hranici kolem 1 % získaných hlasů pro
výplatu volebního příspěvku, jakož i k požadavkům na zajištění funkčního
a akceschopného parlamentního systému a vážnosti volebních úmyslů
politických stran, a z těchto důvodů se domnívá, že napadené ustanovení
je třeba zachovat.
Ústavní soud podle ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
přezkoumal, zda zákon č. 204/2000 Sb.
, kterým byl změněn volební zákon, zákon č. 99/1963 Sb.
, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 2/1969 Sb.
, o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, jímž byl mimo jiné novelizován volební zákon v napadených ustanoveních, byl přijat v mezích Ústavou
stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
Z vyjádření obou komor Parlamentu, z těsnopiseckých zpráv o 25. schůzi
Poslanecké sněmovny, 3. volební období, konané dne 26. 5. 2000, a 20.
schůzi Senátu, 2. funkční období, konané dne 23. 6. 2000, je zřejmé,
že zákon č. 204/2000 Sb.
navrhla vláda České republiky. Zákon byl přijat Poslaneckou sněmovnou
dne 26. 5. 2000, když z přítomných 163 poslanců pro návrh hlasovalo
117, proti bylo 45. Dne 23. 6. 2000 pro návrh ve znění postoupeném Poslaneckou
sněmovnou hlasovalo z přítomných 79 senátorů 40, proti bylo
38. Prezident republiky využil svého práva daného mu Ústavou
v čl. 50 odst.1 a dne 26. 6. 2000 vrátil zákon Poslanecké sněmovně s uvedením svých výhrad.
Pro setrvání na zákonu hlasovalo na 26. schůzi dne 10. 7. 2000
ze 129 přítomných poslanců 124, 4 byli proti. Usnesení o setrvání na
zákonu bylo uveřejněno ve Sbírce zákonů pod č. 205/2000 Sb., zákon byl vyhlášen pod č. 204/2000 Sb.
v částce 63 rozeslané dne 14. 7. 2000.
Ústavní soud konstatuje, že zákon byl přijat a vydán v mezích Ústavou
stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
Protože návrh prezidenta republiky předcházel návrhu skupiny senátorů,
Ústavní soud návrh senátorů v části, která se shodovala s návrhem prezidenta
republiky, usnesením ze dne 19. 9. 2000 čj. Pl. ÚS 42/2000-39,
ve znění opravného usnesení ze dne 23. 10. 2000 čj. Pl. ÚS 42/2000-47,
podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b)
a ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.
, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl z důvodu překážky věci zahájené s tím, že skupina senátorů má
právo účastnit se řízení o dříve podaném návrhu jako vedlejší účastník
(§ 35 odst. 2
věta druhá za středníkem zákona č.182/1993 Sb.
). Návrh v jeho zbytku, tj. ohledně ustanovení § 31 odst. 4 a § 85
věty třetí volebního zákona, Ústavní soud usnesením ze dne 19. 9. 2000 čj. Pl. ÚS 42/2000-34 v zájmu
hospodárnosti řízení podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb.
a § 112 občanského soudního řádu
spojil ke společnému řízení.
1. Ustanovení
§ 27 věta první, ustanovení
§ 48 odst. 4, ustanovení
§ 49 odst. 1 písm. b)
,
c)
,
d)
,
odst. 3 písm. b)
,
c)
,
d)
, ustanovení
§ 50 odst. 1
,
2
a
3
volebního zákona
§ 27
věta první:
Pro volby do Poslanecké sněmovny se na území České republiky vytváří 35
volebních krajů, volební kraje jsou stanoveny v příloze č. 1 k tomuto
zákonu.
§ 48 odst. 4:
Nejnižší počet mandátů ve volebním kraji je 4. Připadnou-li volebnímu
kraji méně než 4 mandáty, přidělí se počet chybějících mandátů postupně
z volebních krajů, které vykazují nejmenší zbytky dělení. Při rovnosti
zbytků rozhoduje los.
§ 49 odst. 1 písm. b)
,
c)
a
d)
,
odst. 3 písm. b)
,
c)
a
d)
:
§ 49
:
odst. 1
:
Na podkladě zápisu o výsledku voleb v krajích Český statistický úřad zjistí,
kolik platných hlasů celkem bylo odevzdáno pro každou politickou
stranu, každé politické hnutí a každou koalici a dále,
písm. b)
:
které koalice, složené ze 2 politických stran, popř. politických hnutí,
získaly méně než 10 procent
písm. c)
:
které koalice, složené ze 3 politických stran, popř. politických hnutí,
získaly méně než 15 procent
písm. d)
:
které koalice, složené z nejméně 4 a více politických stran, popř. politických
hnutí, získaly méně než 20 procent z celkového počtu platných
hlasů.
odst. 3
:
Zjistí-li Český statistický úřad, že do skrutinia nepostupují alespoň
2 koalice nebo 1 koalice a 1 politická strana nebo politické hnutí, anebo
2 politické strany nebo politické hnutí, sníží
písm. b)
:
u koalice podle odstavce 1 písm. b) hranici 10 procent na hranici 6 procent
písm. c)
u koalice podle odstavce 1 písm. c) hranici 15 procent na hranici 8 procent
písm. d)
:
u koalice podle odstavce 1 písm. d) hranici 20 procent na hranici 10 procent.
§ 50 odst. 1
,
2
a
3
:
Odst. 1
:
Počet platných hlasů pro každou z politických stran, politických hnutí
a koalic, které postoupily do skrutinia, se v rámci každého volebního
kraje postupně dělí čísly 1,42; 2; 3 a dále vždy číslem o jednu vyšším.
Vypočte se tolik podílů, kolik kandidátů je uvedeno na hlasovacím
lístku, nezapočítávají se však kandidáti, kteří se kandidatury po zaregistrování kandidátní listiny vzdali nebo byli odvoláni
podle § 36. Hodnoty podílů se vypočítávají a uvádějí na dvě desetinná místa se zaokrouhlením nahoru.
Odst. 2
:
Všechny podíly vypočtené podle odstavce 1 se seřadí sestupně podle velikostí
a uvede se seznam tolika podílů, kolik mandátů volebnímu kraji
připadlo podle § 48. V případě rovnosti 2 a více podílů v této řadě
je pro jeho pořadí rozhodující počet hlasů pro politickou stranu, politické
hnutí nebo koalici ve volebním kraji, a je-li i tento shodný, rozhodne
o pořadí podílu los. Zároveň s velikostí podílu se uvede i označení
politické strany, politického hnutí nebo koalice, která tohoto podílu
dosáhla.
Odst. 3
:
Za každý podíl obsažený v seznamu podle odstavce 2 se politické straně,
politickému hnutí nebo koalici přikáže 1 mandát.
Podle čl. 18 odst. 1 Ústavy
volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného,
rovného a přímého volebního práva, podle zásad poměrného
zastoupení. Jak je uvedeno v čl. 18 odst. 2 Ústavy
, volby do Senátu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného,
rovného a přímého volebního práva, podle zásad většinového systému. Z
uvedeného tedy plyne, že naše Ústava
rozlišuje mezi "poměrným zastoupením" a "většinovým systémem". Jakkoli
v čl. 20 Ústavy
se stanoví, že další podmínky výkonu volebního práva, organizaci voleb
a rozsah soudního přezkumu stanoví zákon, je mimo jakoukoli pochybnost,
že se tak může stát jen v mezích a hranicích obou uvedených institutů.
Zde pro větší srozumitelnost považuje Ústavní soud za nutné konstatovat,
že poměrný a většinový princip představují dva odlišné principy
politického zastoupení usilující nalézt řešení odvěkého problému
demokratických systémů plynoucího z napětí mezi pretendovanou vládou
všeho lidu a potřebou zabezpečit optimální funkcionování tohoto systému.
Zatímco k výhodám většinového zastoupení náleží mimo jiné, že zabraňuje
fragmentaci stran a naopak podporuje jejich koncentraci, vytvoření
stabilní vlády, umožňuje voličům přímo rozhodnout, která politická
strana by měla tvořit vládu, místo toho, aby nechal toto rozhodnutí
na koaličních jednáních po volbách, náleží k výhodám poměrného zastoupení
mimo jiné, že umožňuje maximální reprezentaci všech názorů a
zájmů v parlamentu, zabraňuje nadměrným politickým většinám, podporuje
tvorbu většiny na základě jednání a kompromisu. Tyto účinky jim připisované
oba dva základní volební systémy produkují pouze za určitých
sociálních a politických podmínek, a proto i při hodnocení uvedených
účinků musí být brány v úvahu specifické sociální a politické podmínky
existující v různých zemích.
Již v této úvodní části je třeba rovněž zdůraznit, že každý sociální pojem
je právě touto svou sociální povahou podroben procesu diferenciace.
Tak kupř. náhledy na to, co vůbec lze chápat pod pojmem demokracie,
odlišují se v řadě případů v takovém stupni, že jsou zcela divergentní.
Ani pojem "poměrné zastoupení" nelze proto spojovat s takovými
atributy jako absolutní určitost, jediná definovatelnost, ale naopak
nutno jej chápat a vykládat ve spojitosti s nevyhnutelností procesu stálých
změn, s oscilováním na různých dílcích plynulého kontinua, a proto
s pouhou možností přibližování se té či oné polaritní pozici. Jestliže
posléze uvedenou pouhou možnost aproximace ideálně typickému modelu
poměrného zastoupení uvedeme do souvislosti s procesem diferenciace
a integrace, potom zdá se být zcela evidentní, co konstatoval Ústavní
soud již ve svém nálezu z 2. 4. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 25/96 (č. 88/1997 Sb.
) Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, str. 251 a násl.,
totiž, že jisté omezení diferenciace při rozdělování mandátů je nevyhnutelné,
a proto přípustné. Smyslem hlasování je bezesporu diferenciace
voličského sboru. Cílem voleb však není pouze vyjádření politické
vůle jednotlivých voličů a pořízení jen diferencovaného zrcadlového
obrazu názorových proudů a politických postojů voličů. Protože je lid
též vykonavatelem státní moci - především prostřednictvím Parlamentu
České republiky - a protože výkon státní moci předpokládá schopnost
přijímat rozhodnutí, musí mít volby a volební systém na zřeteli i schopnost
taková rozhodnutí na základě vůle většiny přijímat. Konsekventním
proporcionálním obrazem výsledků hlasování ve skladbě sněmovny mohla
by vzniknout politická reprezentace rozštěpená do většího počtu
malých skupin s rozmanitými zájmy, což by tvorbu většiny značně ztížilo
nebo úplně znemožnilo. V té fázi volebního procesu, v níž dochází
k rozdělování mandátů, se tedy střetá s principem diferenciace princip
integrace, neboť z voleb má vzejít taková sněmovna, která svým složením
umožňuje vznik politické většiny schopné jak vytvořit vládu, tak
i vykonávat zákonodárnou činnost, jež jí dle Ústavy
přísluší. Proto je z hlediska principu reprezentativní demokracie přípustné
zabudovat do volebního mechanismu samého určité integrační stimuly
tam, kde pro to existují závažné důvody, zejména pak za předpokladu,
že neomezenou proporcionální soustavou dojde k roztříštění hlasů
mezi velký počet politických stran, k bezbřehému "přemnožení" politických
stran, a tím k ohrožení funkčnosti a akceschopnosti, jakož i kontinuity
parlamentního systému. V tomto faktu tkví přípustnost existence
omezovací klauzule, podmiňované však v každém případě pouze závažnými
důvody, a ve fázi stoupající hranice odůvodnitelné jen zvláště intenzivní
závažností. Zvyšování hranice omezovací klauzule nemůže být
neomezené, takže např. 10% klauzuli lze již považovat za takový zásah
do proporcionálního systému, který ohrožuje jeho demokratickou substanci.
K uvedenému nálezu Ústavní soud v projednávané věci dodává, že je si dobře
vědom složitosti sociálního a politického dění, v němž strukturování
společnosti je provokováno působením odstředivých, diferenciačních
společenských sil, nepředstavujících však v sociálním procesu jeho
jedinou konstituantu, ale zaznamenatelných vždy jen v antinomickém postavení
vůči všem "dostředivým" integračním projevům. Stejně jako tyto
"dostředivé" integrační prvky, staly-li by se jediným faktorem sociálního
vývoje, by svým tlakem projevovaným ve směru integrace a kooperace
finálně zrušily všechny sociální struktury, a přivedly by tak lidskou
společnost ke tvaru nepohyblivého monolitu, také naopak neúměrná
dominance "odstředivých", diferenciačních, sil by lidské dění přeměnila
v rej jakoukoli komunikaci vylučujících projevů nezpůsobilých ani
k náznaku strukturální skladby. Také v samotném základu strukturálního
principu je tedy obsažen polaritně a korelativně fundovaný substrát
zabraňující na jedné straně neúměrné difuzi struktur, na druhé straně
však i dosažení již neúměrného stupně integrace. Proces diferenciace
může tak plnit svou základní funkci hnací síly a tvůrčího elementu
historického vývoje a pokroku jen tehdy, realizuje-li se na půdě kontinua
mezi krajními tendencemi, jejichž funkční napětí vylučuje zaujímání
extrémních pozic. Také v politické praxi používaný model "poměrného
zastoupení" proto může, a také musí, činit celou řadu koncesí principu
integrace, tak se však může dít jen na určitém úseku kontinua,
kdy ke svému ideálnímu typu zůstává "přivrácen", jinými slovy, kdy
projevuje tendence se tomuto typu v jeho zásadních aspektech alespoň
přibližovat. Podle názoru Ústavního soudu však v konkrétním případě,
tedy v projednávané věci, zvýšení počtu volebních krajů na 35 (§ 27
věta první), stanovení nejnižšího počtu mandátů v kraji na 4 (§ 48 odst. 4) a způsob výpočtu podílů a přikazování mandátu pomocí upravené d'Hondtovy formule (§ 50 odst. 1
, 2
, 3
) představuje ve svém úhrnu takovou koncentraci integračních prvků, jež
ve svých důsledcích vede již k opuštění kontinua ještě způsobilého
zaznamenávat alespoň "přivrácení" k modelu poměrného zastoupení.
K takovému závěru Ústavní soud přirozeně nemá k dispozici žádný z prostředků
exaktního měření a zkoumání, často typických pro přírodní vědy,
a je proto, stejně jako u sociálních pojmů a jevů vůbec, odkázán spíše
na takové prostředky, jakými jsou komparace, klasifikace, hodnocení
apod. I takové prostředky mohou však mít spolehlivou vypovídací schopnost,
zejména proto, že v těchto případech nejde o zachycení určitého
statického bodu, ale celkové dynamiky, na určitém kontinuu se projevující,
tendence. V tomto směru, vycházeje ze zprávy Českého statistického
úřadu ze dne 28. 11. 2000 čj. 1694/2000, lze porovnáním výsledků
voleb do Poslanecké sněmovny v roce 1998 s výsledky vypočtenými dle
novely volebního zákona dovodit, že ve volebních krajích o celkovém
počtu 35 by došlo k výraznému zvýšení vstupního prahu umožňujícího
získání alespoň 1 mandátu. K nejmenšímu zvýšení této přirozené uzavírací
klauzule by došlo ve volebním kraji Liberec (10,49 %), Brno-město
(10,78 %), zatímco k jejímu největšímu zvýšení ve volebních krajích
Ostrava-město (17,67 %), Ústí nad Labem (18,74 %), Teplice (18,87 %).
V průměru, pokud jde o jednotlivé volební kraje, je tak tato přirozená
uzavírací klauzule vyjádřena výší 14,69 %. To vše vede Ústavní soud
k závěru, že novela volebního zákona v ustanoveních § 27 věty první, § 50 odst. 1
, 2
, 3
, týkajících se počtu volebních krajů a volebního dělitele, stejně jako
ustanovení § 48 odst. 4, zavádějící nejnižší počet mandátů ve volebním kraji na 4 - což je v
rozporu s principem rovnosti volebního práva zakotveným v čl. 18 odst. 1 Ústavy
- uvádí, pokud jde o poměrné zastoupení, do volebního procesu týkajícího
se voleb do Poslanecké sněmovny spíše než prvky poměrného zastoupení
prvky představující ve svém souhrnu již jakýsi hybrid; s takovým
hybridem však Ústava
nepočítá, neboť rozlišuje pouze poměrné zastoupení a většinový systém.
Jestliže v systému poměrného zastoupení se stává irelevantní vůle voličů
v rozsahu pohybujícím se v jednotlivých krajích od 10,49 % do 18,87
%, tedy v průměru v rozsahu 14,69 %, potom podle názoru Ústavního
soudu tato skutečnost již evidentně vypovídá o zpochybnění vůle samotného
suveréna. Rozhodl-li se ústavodárce, pokud jde o volby do Poslanecké
sněmovny, pro uplatnění poměrného zastoupení, potom i při respektování
integračních stimulů a důrazu kladeném na funkčnost demokratického
politického systému třeba současně sledovat nezbytnost reflektování
vůle co možná nejvyššího počtu voličů. Jakkoli tedy získané údaje
Českého statistického úřadu se v tomto směru jistě v mnohém mohou
jevit jako diskutabilní, např. proto, že při volbách v roce 1998 by volič
mohl reflektovat účinky odlišné právní úpravy, podle názoru Ústavního
soudu navzdory tomuto faktu možné diskutability ve své podstatě
jsou zcela evidentní výpovědí o existenci již konstatované základní
tendence k disfunkční a nepřípustné hypertrofii integračních prvků v
systému poměrného zastoupení, evidentní výpovědí nejen proto, že při
jakýchkoli volbách nelze přinejmenším obdobné situace vyloučit, ale také
z toho důvodu, že integrační tendence jsou výrazně znásobeny i upraveným
d'Hondtovým systémem vyjádřeným v daném případě volebním dělitelem 1,42.
Určujícím momentem v systému poměrného zastoupení je totiž velikost
volebních obvodů, takže jako na jedné straně, čím větší je obvod, tím
více se volební výsledek přibližuje principu proporcionality, na straně
druhé, čím menší je volební obvod, tím výrazněji se uvedený výsledek
tomuto principu již vzdaluje. Navíc je rovněž zcela evidentní, že čl. 18 Ústavy
má na mysli právě globální efekt modelů poměrného zastoupení, totiž volbu
Poslanecké sněmovny podle zásad poměrného zastoupení jako celku.
Pokud by zákonodárce měl na mysli odlišný efekt, musel by čl. 18 Ústavy
formulovat nikoli globálně ("Volby do Poslanecké sněmovny se konají...
podle zásad poměrného zastoupení."), ale musel by tento záměr výslovně
stanovit, kupř. jako španělská ústava v čl. 63 formulací, že se volby
provádějí v každém (jednotlivém) volebním obvodu podle systému poměrného
zastoupení. Tímto způsobem španělská ústava jasně vyjádřila
partikularizaci efektu poměrného zastoupení pro účely kombinace proporcionálních
a většinových prvků při rozdělování mandátů v jednotlivých
obvodech, takové řešení však naše Ústava neobsahuje.
Jen pro srovnání je třeba navíc konstatovat, že obdobně uvažoval i bavorský
Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. 4. 1992 čj. Vf 5-V-92,
v němž mimo jiné uvedl, že základnímu právu volební rovnosti neodporuje,
jestliže je provedeno rozdělení poslaneckých křesel připadajících
na volební obvod podle čl. 23 odst. 1 věty druhé LWG a nyní rozdělených
do 7 volebních obvodů. Takové ustanovení o rozdělení se ale musí
orientovat na vyšší princip co možná nejidentičtější hodnoty úspěchu
každého volebního hlasu s cílem přivodit složení Zemského sněmu podle
proporcionálního rozdělení míst v celé zemi. Jestliže jsou k dispozici
pro rozdělení křesel v rámci volebního obvodu různé přepočítávací
metody, musí se zákonodárce rozhodnout pro metodu, která se tomuto
cíli co nejvíce přibližuje. Oddělená aplikace d'Hondtovy metody nejvyššího počtu při rozdělování povinného podílu křesel
může vést v jednotlivých volebních obvodech k znevýhodněním malých
stran po celé zemi a k výsledku, jenž není slučitelný se základním právem
volební rovnosti. Rozdělení poslaneckých mandátů musí zrcadlit
co možná nejpřesněji poměr sil stran zastoupených v Zemském sněmu podle
počtu pro ně odevzdaných hlasů v celé zemi, přičemž u žádné strany
by proto neměla vyplynout odchylka větší než 1 křeslo. K tomu Ústavní
soud v projednávané věci dodává, že volební dělitel začínající podle
ustanovení § 50 odst. 1
volebního zákona číslem 1,42 znásobuje tuto odchylku tak, že u jednotlivých stran činí
několikanásobek zmíněného jednoho křesla.
Ze všech uvedených důvodů jsou proto v bodě 1 uvedená ustanovení § 27 věty první, § 48 odst. 4, § 50 odst. 1
, 2
, 3
a na ně navazujících příloh č. 1
a 2
volebního zákona v rozporu s čl. 1
, 5 Ústavy
a čl. 22 Listiny
, čl. 9 odst. 2 Ústavy
, jakož i čl. 18 odst. 1 Ústavy
.
Pokud pak však jde o napadené ustanovení § 49 odst. 1 písm. b)
, c)
a d)
a odst. 3 písm. b)
,c)
a d)
, třeba zdůraznit, že o tvorbě koalicí Ústava
neobsahuje žádné výslovné ustanovení, upravuje ji teprve volební zákon. Ústava
v čl. 5 zakotvuje princip volné soutěže politických stran, Listina
v čl. 22 používá pojem "politických sil". Zákonodárce při stanovení výše uzavírací klauzule pro
koalice politických stran, popř. politických hnutí v podstatě uplatňuje
metodu součtu 5 procent připadajících na každou jednotlivou politickou
stranu nebo politické hnutí, kterou opouští teprve v případě
koalice více než 4 politických stran, popř. politických hnutí, neboť
uzavírací klauzule pro 4 a více těchto stran či hnutí činí vždy nejvýše
20 procent z celkového počtu platných hlasů. Podle názoru Ústavního
soudu nelze sice vyloučit možnost účelovosti tohoto ustanovení, neboť
zákonodárce, pokud vůbec upravuje možnost uzavírat volební koalice,
zpravidla by současně měl směřovat i k vytvoření podmínek pro jisté
zmírnění hranice 5 % stranám schopným vstoupit do koalice s jinými -
takže v tomto směru se jeví připuštění volebních koalicí v novele volebního
zákona bez současného zmírnění podmínek pro jejich účast na rozdělování
mandátů jako nefunkční - existence této případné účelovosti
zákonodárcova záměru však stěží může vést k závěru o jeho protiústavnosti.
Tak kupř. Spolková republika Německo v ustanovení § 27 svého
volebního zákona (Bundeswahlgesetz-BWG ve znění z 20. 4. 1998) nepřipouští
možnost tvorby volebních koalicí, neboť strany se voleb mohou zúčastňovat
pouze jednotlivě. Také v rakouském volebním zákonu z roku
1992 (Nationalrats Wahlordnung Nr 471/1992) je vyžadováno odlišující
označení strany (§ 43), přičemž ze zákona vyplývá, že v praxi se jí rozumí
politická strana. Zisk mandátů koalicemi není v tomto zákoně výslovně
upraven. Volební koalice nejsou upraveny ani v Maďarské republice
a v Nizozemsku, kde kandidátní listiny předkládají politické strany.
V Estonsku, kde politické strany využívaly možnost vytvořit koalici
pro překonání 5 procent uzavírací klauzule pro další kolo přidělování
mandátů a v parlamentu se okamžitě rozdělily a vytvořily samostatné
parlamentní frakce, tato skutečnost vedla k novelizaci zákona o volbách
a k zákazu volebních koalic. Naproti tomu kupř. v Polské republice
mohou kandidátní listiny předkládat i volební koalice, když neexistuje
vůbec omezení pro počet subjektů sdružených v koalici. Uzavírací
klauzule činí u volební koalice 8 procent. Ve Slovenské republice byla
novelou č. 223/1999 Z. z. zavedena uzavírací klauzule 10 procent
pro 4 a více stran.
Uvedený, byť jen stručný, přehled legislativní úpravy volební koalice
v jiných státech tedy naznačuje, že tyto státy odlišně reflektují tu
či onu stránku účelovosti problému, jinými slovy, že jeho řešení ponechávají
na zákonodárci, jenž je přirozeně vázán minimálně výší uzavírací
klauzule pro 1 politickou stranu. Vzhledem k nesporné existenci heterogenie
těchto účelů, sledovaných jednotlivými politickými silami,
lze proto podle názoru Ústavního soudu toto napadené ustanovení stěží
považovat za protiústavní.
2. Ustanovení
§ 31 odst. 4
volebního zákona
Politická strana, politické hnutí nebo koalice připojí ke kandidátní listině
potvrzení o složení kauce 40 000 Kč. Kauce se skládá ve všech
volebních krajích, v nichž politická strana, politické hnutí nebo koalice
podává kandidátní listinu, a to na zvláštní účet, který nejpozději
72 dnů přede dnem voleb zřídí u České národní banky okresní úřad v
sídle kraje. Okresní úřad v sídle kraje vrátí do 1 měsíce po vyhlášení
výsledků voleb politické straně, politickému hnutí nebo koalici složenou
kauci, pokud politická strana, politické hnutí nebo koalice postoupila
do skrutinia (§ 49
). Úroky z kaucí a částky, které se nevracejí, jsou příjmem státního rozpočtu.
Otázkou volebních kaucí se v souvislosti s tehdy platným ustanovením § 35
volebního zákona zabýval Ústavní soud již ve svém nálezu z 15. 5. 1996 sp. zn. Pl. ÚS
3/96, vyhlášeném pod č. 161/1996 Sb.
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, str. 315 a násl.
Uvedený nález byl způsobem svého přijetí hraniční, přičemž právě v takových,
rozdílnost názorů reflektujících, případech lze považovat za
zcela přirozený a z rámce ústavnosti se nijak nevymykající jev, jestliže
po uplynutí více než 4,5 roku se věc může jevit v poněkud jiném
světle, zejména došlo-li v tomto časovém období k sociálním změnám, kupř.
vyznačujícím se silným tlakem ve směru integračních stimulů. Ústavnímu
soudu se v současnosti jeví jako relevantní právě to, co bylo
uvedeno v odlišných stanoviscích několika soudců k již konstatovanému
nálezu. Jde především o základní názor, že toto ustanovení je v rozporu
s Ústavou a Listinou, neboť je povinností státu, aby stranám, které
byly zákonným způsobem zaregistrovány, umožnil účast na volbách do
Parlamentu a zajistil plnou realizaci čl. 5 Ústavy. Stanovení kaucí
zavádí a priori diskriminaci tím, že některým stranám znemožňuje zavedením
majetkových (finančních) podmínek, aby se účastnily voleb, které
jsou rozhodující a nejsledovanější scénou soutěže politických stran,
a prokázaly míru přízně voličů. Podmínky registrace politických subjektů
jsou dány zákonem a v době před volbami nelze z právního aspektu
konstruovat úvahy o reprezentativnosti stran. Způsobilost strany plnohodnotně
se účastnit soutěže politických sil by měla být prověřována
jen v rámci registračního procesu podle zákona č. 424/1991 Sb.
, o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění
pozdějších předpisů. Stupeň reprezentativnosti je potom vyjádřen právě
volbami a jejich výsledky. Účinné integrační stimuly jsou v systémech
poměrného zastoupení založeny na tzv. omezovacích klauzulích, jež
mají tu přednost, že neomezují princip volné soutěže politických stran
ve volbách a uplatní se až ve fázi rozdělování mandátů, tedy poté,
co byla ukončena volná soutěž a byly zjištěny výsledky hlasování. Volební
kauce jsou naproti tomu preventivním a apriorním opatřením, které
omezuje "a limine" volnou soutěž, a k tomu ještě finančními pákami,
které do voleb nepatří. Smysl a funkce volební kauce mají navíc své
specifické odlišnosti v systému poměrného zastoupení, který platí pro
volby do Poslanecké sněmovny, a jiné v souvislosti s většinovým systémem
platným pro volby do Senátu. Tyto specifické rysy jsou spjaty
s odlišnou charakteristikou obou volebních systémů, z nichž první je
založen především na principu výběru a diferenciace a na základním hodnotovém
kritériu proporcionality reprezentace politických sil vůči počtu
jimi získaných hlasů, zatímco druhý zdůrazňuje význam volební diferenciace
jako východisko pro politickou integraci ve prospěch vyjádřené
většiny. Vzhledem k tomu zahraniční zkušenosti ze zemí, které uplatňují
systém poměrného zastoupení a jež se opírají o pětiprocentní
omezovací klauzuli, nepodporují zavedení volební kauce ani v náznaku.
Jako příklad lze uvést státy, jako jsou Belgie, Dánsko, Německo, Švýcarsko,
Švédsko, Norsko, Finsko, Španělsko, Portugalsko a další, které
volební kauce neznají. Tato absence volebních kaucí v systémech poměrného
zastoupení není žádnou nahodilostí, ale je logickým důsledkem
celkové funkce tohoto typu volebního mechanismu v systému reprezentativní
demokracie.
Zákonem předepsaná peněžitá částka je navíc v rozporu s obecně chápaným
významem, jakož i správně ustáleným pojmem označována jako kauce, ačkoli
v daném případě ve vztahu politická strana - stát očividně o kauci
nejde. K podstatným náležitostem kauce totiž náleží především určitý
(zpravidla smluvní) právní vztah na straně jedné a dostatečně zřetelně
vyjádřená povinnost (závazek) na straně druhé, přičemž na straně
zavázaného musí existovat objektivní a reálná možnost závazek ze smluvního
(jemu obdobného) právního vztahu plynoucí splnit tak, aby kupř.
v oblasti veřejného práva (výkonu veřejné moci) si stát (úřad) "ukládáním
kaucí neusnadňoval svůj úkol na vrub občanů". Ani jedné z těchto
zásadních podmínek "kauce" uložená volebním zákonem nevyhovuje. Předně
v uvažovaných souvislostech mezi politickou stranou (koalicí) a
státem nejde o právní vztah (tím méně smluvní), neboť - posuzováno ústavními
aspekty - náleží k prvořadým povinnostem státu, aby při výběru
své politické reprezentace vytvořil soutěžícím politickým stranám
takové podmínky, aby i jim bylo umožněno dosáhnout ústavně předpokládaného
cíle. Naproti tomu - příkazem Ústavy
- je politickým stranám v zásadě uložena jediná povinnost, totiž aby
ve svém úsilí o získání podílu na státní moci respektovaly "základní
demokratické principy a odmítaly násilí jako prostředek k prosazování
svých cílů" (čl. 5 Ústavy
). Jinými slovy, je-li politický systém republiky založen (mimo jiné)
na volné soutěži politických stran respektujících demokratické uspořádání
státu, pak zde již ústavně není jiných překážek, které by mohly
(měly) politickým stranám v účasti na volebním soupeření bránit, a to
tím spíše, jestliže tyto strany již prošly filtrem daným zákonem o sdružování
v politických stranách a v politických hnutích (zákon č. 424/1991 Sb.
).
Podle názoru Ústavního soudu je proto ustanovení § 31 odst. 4
volebního zákona v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a to s čl. 5 Ústavy
a čl. 22 Listiny
.
3. Ustanovení
§ 85
věty třetí volebního zákona
Politické straně, politickému hnutí nebo koalici, která ve volbách získala
nejméně 2 procenta z celkového počtu platných hlasů, bude za každý
odevzdaný hlas ze státního rozpočtu uhrazeno 30 Kč. Také v tomto případě
se obdobnou věcí zabýval Ústavní soud v nálezu z 13. 10. 1999
sp. zn. Pl. ÚS 30/98, vyhlášeném pod č. 243/1999 Sb.
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, str. 27 a násl.
Ústavní soud rozhodoval vzhledem k tehdy platnému znění § 85
, podle kterého politické straně nebo koalici, která ve volbách získala
nejméně tři procenta z celkového počtu platných hlasů, bude za každý
odevzdaný hlas ze státního rozpočtu uhrazeno 90 Kč. Již jen letmé srovnání
dříve platného a novelizovaného znění ukazuje především na to,
že došlo k výraznému snížení v této souvislosti poskytovaného státního
příspěvku. Ústavní soud je si vědom toho, že o ústavnosti tohoto
ustanovení bylo rozhodováno v situaci, kdy ve volebním zákoně byly zakotveny
volební kauce, jež v projednávané věci však byly zrušeny. V uvedeném
nálezu bylo však vysloveno, co lze považovat za relevantní, že
přestože v zemích Evropské unie neexistují volební kauce, je i sama
hranice pro poskytnutí příspěvku na úhradu volebních nákladů posuzována
kriticky. Tak např. v Německu byla výše 2,5 % získaných hlasů shledána
Spolkovým ústavním soudem protiústavní a novou úpravou § 18 zákona
o politických stranách byla snížena na 0,5 % pro spolkové a 1 % hlasů
pro zemské volby. Spolkový ústavní soud ve svém rozhodnutí (Entscheidungen,
sv. 24, s. 300, 339 n.) prohlásil, že zákonodárce sice smí
výplatu volebního příspěvku učinit odvislou od získání jistého minimálního
počtu hlasů, avšak hranici 2,5 % označil za protiústavní, neboť
je v rozporu s principem rovných volebních šancí politických stran.
Princip volné soutěže politických stran zahrnuje pojmově povinnost
státu respektovat rovnost šancí těchto stran z hlediska právní úpravy
podmínek této soutěže a úpravy nároků pro její účastníky, neboť jde
v podstatě o aplikaci obecné zásady rovnosti garantované jak ústavními,
tak mezinárodními akty. Procentuální omezení pro výplatu příspěvku
na úhradu volebních nákladů politických stran nesmí být produktem libovůle
nebo vhodnosti posuzované pouze z hlediska zájmů etablovaných
stran. I pro Českou republiku proto platí, že zákonodárce musí při úpravách
v oblasti tvorby politické vůle respektovat, že mu jsou na tomto
poli vytyčeny zvláště úzké meze a že je mu odepřeno každé diferencované
zacházení se stranami, jehož podkladem není důvod mimořádné závažnosti.
Smyslem volebního příspěvku nesmí být omezení volnosti volební
soutěže, ale zajištění její vážnosti. Nejde o nástroj další integrace,
ale prostě o zjišťování, zda návrhy a programy předložené k volbě
jsou vážně míněny, zda se orientují výhradně na volební úspěch, a nikoli
na jiné cíle. Spolkový ústavní soud SRN např. výslovně konstatoval,
že podíl 0,5 % hlasů jako důkaz vážnosti snah ve volebním boji postačí
a činí zbytečným ověřování podle jiných kritérií. Vzhledem k těmto
a dalším okolnostem dospěl Ústavní soud v předchozím nálezu k závěru,
že vazba příspěvku na úhradu volebních nákladů na získání nejméně
tří procent z celkového počtu platných hlasů ve volbách do Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky svým rozsahem a zejména také
s přihlédnutím k dalším omezením, jimiž jsou postihovány politické strany,
které získaly méně než pět, resp. tři procenta hlasů, přesahuje
nezbytnou míru potřebnou ke zjištění vážnosti volebních úmyslů stran
a zasahuje do rovnosti šancí politických stran ve volební soutěži. V
tomto souhrnu Finančních postihů se pro některé z nich stává účast ve
volbách nefinancovatelným luxusem. Ústavní soud v závěru podotknul,
že je věcí úvahy Parlamentu České republiky, zda má být pro volby Poslanecké
sněmovny při existenci volebních kaucí ponechána též i určitá
hranice, kupř. kolem 1 % získaných hlasů jako důkaz vážnosti volebních
úmyslů stran, a tím i podmínka pro výplatu příspěvku na úhradu volebních
nákladů.
Vezme-li se tedy v úvahu zejména skutečnost, že napadeným ustanovením
byla výše úhrady za každý odevzdaný hlas snížena z 90 Kč na 30 Kč, má
Ústavní soud za to, že ani snížení hranice ze tří procent na dvě procenta
nemůže v kontextu všech relevantních okolností nic změnit na oprávněnosti
závěru vysloveného v předchozím nálezu Ústavního soudu, totiž
že citované ustanovení je (a to i po jeho novelizaci) v rozporu s čl. 5 Ústavy
a čl. 22 Listiny
, kterýžto nález zákonodárcem nebyl zjevně respektován.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ustanovení § 27 věty první, § 48 odst. 4, § 50 odst. 1
, 2
a 3
a příloh č. 1
a 2
volebního zákona pro jejich rozpor s čl. 1
, 5 Ústavy
, čl. 22 Listiny
, čl. 9 odst. 2
a čl. 18 odst. 1 Ústavy
, ustanovení § 31 odst. 4
citovaného zákona pro jeho rozpor s čl. 5 Ústavy
a čl. 22 Listiny
, § 85
věty třetí volebního zákona pro jeho rozpor s čl. 5 Ústavy
a čl. 22 Listiny
zrušil dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, zatímco jinak, pokud jde
o ustanovení § 49 odst. 1 písm. b)
, c)
a d)
, odst. 3 písm. b)
, c)
a d)
volebního zákona, návrh zamítl. Vzhledem k tomu, že tímto nálezem bylo zrušeno ustanovení § 31 odst. 4
volebního zákona týkající se složení volebních kaucí, rozhodl Ústavní soud podle ustanovení § 70 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.
, že vyhlášením nálezu ve Sbírce zákonů současně pozbývá platnosti i vyhláška
Ministerstva financí č. 268/2000 Sb., kterou se stanoví bližší podmínky způsobu složení a vrácení kauce v
souvislosti s konáním voleb do Parlamentu České republiky, a to v částech
ustanovení týkajících se kaucí pro volby do Poslanecké sněmovny.
Ústavní soud je si vědom toho, že s ohledem na provedené derogace a také
s přihlédnutím k tomu, že některá ustanovení novely měla nabýt účinnosti
až 1. ledna 2002, vzniká situace, která, nemá-li dojít k obtížným
interpretačním sporům, vyžaduje aktivní činnost zákonodárců, tedy
v duchu nálezu Ústavního soudu přijetí takových úprav volebního zákona,
které umožní provedení voleb bez problémů.
Tento nález je vykonatelný dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Kessler v. r.
Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb.
, o Ústavním soudu, zaujali odlišná stanoviska
1. soudce JUDr. Jiří Malenovský k odůvodnění rozhodnutí o návrhu na zrušení § 27 věty první, § 48 odst. 4, § 50 odst. 1
, 2
a 3
a příloh č. 1
a 2
volebního zákona,
2. soudci JUDr. Ivana Janů, JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Vlastimil Ševčík
a JUDr. Pavel Varvařovský
k rozhodnutí o návrhu na zrušení § 49 odst. 1 písm. b)
, c)
a d)
a odst. 3 písm. b)
, c)
a d)
volebního zákona,
3. soudci JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Zdeněk Kessler,
JUDr. Vlastimil Ševčík a JUDr. Pavel Varvařovský k rozhodnutí o návrhu
na zrušení § 85
věty třetí volebního zákona.